5 týdnů dovolené v Asii čili blázinec – 9

Když se ráno probudíte v cizí zemi a dokonce na vesnici, ba dokonce s vědomím, že dnes budete podroben léčitelským procedurám, těžko vylíčit tyto pocity. To se zkrátka musí zažít!

Naštěstí jsem tzv. skřivan, neboli ranní ptáče. Proto jsem nemněl nikdy problémy ani s časným vstáváním, ani když mne po ránu najednou probudily zpěvy modliteb.

Postupně, během pár dní jsem nasbíral informace a dojmy tak, že se teď s vámi o ně mohu podělit komplexně.

Ale můj šok z onoho prvního dne i mého léčení byl tak velký, že mi zcela chybějí jakékoli "deníkové" zápisky toho dne.

Mistr sám nebyl vždy léčitelem, ale postupně se k tomu propracoval. Musel získat potřebné vzdělání, certifikáty i svolení k výkonu profese léčitele. Jak mi bylo řečeno, jednou za čas jeho ordinaci navštíví odborná hygienická kontrola, zda je vše v pořádku.

Nuže, i za sebe, coby pacienta, mohu prohlásit, že v rámci možného ta hygienická péče byla co nejlepší.

Jak léčení probíhá?

Tady máte znovu obrázek Mistrovy ordinace, tentokrát ve větším výřezu. (Kdo to nevíte, kliknutím na obrázek se vám tento automaticky zvětší. Kvalita je omezená, je to foceno mobilem.)

Z prvé si povšimněte vpravo dole nádoby s červeným víkem. Neptal jsem se, to se nesluší. Ale podle zpracovávaných procedur zde kvasí něco jako houba kombucha či nějaké byliny a kvasinky. Každé ráno se ten lektvar musel dolévat vodou. A před tím se pochopitelně část stáčela do připravených lahví.

Vpravo dole naleznete rovněž talíře. To, co na nich vidíte, jsou limetky. A pásky u nich jsou lístečky se jménem vás - tedy pacienta -  a jménem vaší matky. Bez toho nemůžete být připuštěni k léčení. Tyto talíře jsou na místě po celou dobu modliteb. Po skončení jsou limetky rozkrojeny na půl a jsou součástí omývacího rituálu.

Následují zhruba čtyřhodinové meditace.

Přesněji řečeno, jde o vybrané modlitby. Všichni je znají, všichni se účastní. Je to něco jako zpěv. Trochu mi to připomínalo naše tzv. křesťanské procesí. Nebo buddhistické meditace.

Mezitím si Mistr několikrát odpočine. Nasnídá se, naobědvá. A teprve po obědě začíná léčit. Jeho "přístup" mi připomíná spíše lékaře, než přístup nějakého meditačního guru apod. Ostatně, to není podstatné.

V průběhu pobytu jsem se dozvěděl o Mistrovi i pár detailů. Především to, že on sám tvrdí, že mu je 120 let. A jeho tělo je napůl propojeno s jiným světem, odkud bere svoji sílu a energii pro léčení. Věnuje se mu dostatečně dlouho a výčet studijních diplomů, který vidíte v levé střední části fotografie, není zdaleka úplný.

Po poledni tedy následuje léčení.

Každý pacient se musí nejprve omýt čistou vodou a posléze vodou z kýble, ve kterém jsou rozkrojené limetky. Přidána je sem rovněž léčivá voda, jak bych to asi nazval.

Vím to podle sebe, protože když jsem se omýval, přítel mi řekl, že si mohu přidat trochu teplé vody, ale než se tam dá ta voda a limetky. Nechal jsem to tak. Voda byla ovšem příslušně ledová, protože to byla voda pramenitá, vytahovaná ze studny čerpadlem. Při okolní stálé teplotě kolem 30.C jste tu studenou vodu cítili obzvlášť. Připadal jsem si jak otužilec.

Jak byli léčeni ostatní a jakými chorobami, vám nepovím.

Já jsem si lehl při první seanci na břicho, po levé ruce léčitele. Mistr zapálil něco jako malou fakírskou fakuli. Vzal do ruky malou skleničku-baňku a šlehnutím plamenem pod ní z ní vysál vzduch a přiložil na mé tělo. Celkem šestkrát a dvě na podkolení. Pak totéž provedl u pacienta na druhé straně. Mezitím baňky zafungovaly jako vývěvy. Vytvořily jakési boule. Mistr baňky sundal. Vrcholky těch boulí potřel dezinfekční tekutinou. Pak z malé obálky vyndal zcela nový nožík, špičku skalpelu. Pak na onom vrcholku boule lehce podrápal povrch kůže skalpelem. A znovu přiložil vakuovanou baňku. Opět následovala stejná procedura na druhé straně. - Poté Mistr sundal ze mne baňky. A sterilní gázou stáhnul krev, která se vyřinula z ranek. A vše co bylo s ní. To potom odhodil do zvláštní mísy s hygienickým odpadem. Pak mi předvedl, co jsem měl v ráně. U kolen to byly špendlíky. A prý mi to způsobila jakási žena. - Přítelovi naopak z krku vyndal jakési třísky a kousíčky špejlí. - Popsal jsem vám to přesně tak, jak to bylo řečeno, a víc o tom nevím a netuším.

Druhá seance, druhý den, probíhala stejně, jenže jsem ležel na zádech.

Přítel absolvoval ještě třetí seanci. Ale já už jsem to odmítl. Měl jsem toho dost. To Mistrovo léčení sice nebylo bolestivé, ale bylo nepříjemné a přeci jsem byl v jakémsi psychickém vypětí. Příteli při třetí seanci Mistr zasahoval přítelovi na spodině lebeční.

Pak přítel o pár dní později absolvoval ještě seanci čtvrtou, kvůli které jsme zde hlavně byli. A sice léčení očí. Prý mu z nich vytáhl několik nitěnek.

Každé to léčení trvala seance asi 15-20 minut. Cena byla 100RM za terapii; to je zhruba 600Kč. Pacientů bylo vždy tak akorát. Nikdo ale nebyl odmítnut, pokud přišel ráno včas. Léčení probíhalo 4 dny v týdnu. Zbytek Mistr odpočíval a ani se mu nedivím.

V galerii máte několik vybraných fotografií. Slabším povahám ovšem otevírat nedoporučuji.

U léčitele

Po léčení dojde třetího dne k dramatické situaci.

Jsem v pokoji, kde spíme. Chatuji se známými, píšu poznámky do blogu. Přítel vedle v obýváku masíruje napřed Mistra a potom svou sestru, která leží před Mistrem na zemi na koberci. Ten sedí na divanu a dívá se na televizi.
O půl hodiny později dojde ke scéně, kterou vnímám jen jako velmi vypjatou. Protože malajsky pochopitelně nerozumím.
Mistr se opírá o své chodítko a velmi hlasitým způsobem něco vytýká. Je doslova rozčilen, to ze situace vyrozumím. Prostě výbuch.
Když později vyjdu z pokoje ven. Vidím uplakanou sestru Teh a zaražené ho přítele.
“Je všechno v pořádku?”, ptám se.
Sestra je silně za ražená a zakroutí jen nesouhlasně hlavou. Přítel potom přijde ke mně, jedeme zpátky do pokoje a on mi říká:
“Musíme všechno zabalit a hned zítra ráno odjíždíme.”
Když se jej ptám na důvod, řekne, že mi to řekne později. Chápu, že je plný emocí.
Od té chvíle mluvíme jen polohlasně a balíme věci. Bavíme se skutečně jen o tom nejnutnějším, ve smyslu, co kam dát.
Jeho vystresovanost přechází i na mne. Tak to prostě je, když jsou lidi na sebe napojeni.
Dozvídám se, že nepojedeme autem, protože Rudi, který nás sem vezl je v práci. A může nejdřív za tři dny, ve středu. Pojedeme tedy taxi službou z vesnice na autobus a pak hromadnou dopravou do Kuala Lumpur. Zjišťuji tedy spoj z autobusového nádraží. Instaluji aplikaci na přivolání auta se službou pro pasažéry.

Moc se na tu cestu pochopitelně netěším. Bude to pěkné drama. Jsem ovšem bojovník a vždycky mám na zřeteli cíl. V jiném žargonu se tomu říká tah na branku.

Několikrát za noc, z toho stresu, jdu na malou. Víceméně se čistím, fyzicky i psychicky.

Když konečně usnu, moc toho pochopitelně nenaspím. Jen díky té situaci přijdu o živý přenos vysílání infokanálu, který sleduji.

Pochopitelně mi vrtá v noci hlavou, co se mohlo stát. A díky tomu to spaní nestojí za nic.

Musím si ale na vysvětlení počkat až do rána. A vy si na něj počkejte do příštího blogu.

Všechna foto: autor