Když Evropan zabrousí do Asie a vymaní se z turistických hotelů, resortů apod., pak teprve může začít poznávat místní život. A když se s někým místním dostanete na vesnici a navíc k léčiteli, to je teprve o zážitky postaráno!
Po několika hodinové cestě nás Rudi se synem zavezli k přítelově sestře Teh. Na pravou malajskou vesnici, kam se stárnoucí provdala. Její svatba nebyla cestou k založení rodiny. Vlivem životních okolností tuto šanci promeškala. V Malajsii je řada sňatků stále ještě sjednávána, a pokud vím, tak Teh měla v životě docela smůlu. Nejprve byla pod vlivem životních okolnost se starat nikoli o sebe a založení rodiny, ale o sourozence. Po smrti matky si otec našel novou manželku a macecha vyštípala třináct dětí původní manželky z domu.
Jejich životní peripetie by vydaly na román. Odešli do hlavního města a snažili se různě uchytit. Jejich životní úroveň se zvyšovala jen velmi pozvolna. Tu historii prakticky neznám. Přítel se jen kdysi zmiňoval o tom, že od 16 let jeho pracovní náplní bylo nosit po bytovkách 10 a 20 kilové plynové bomby. Rozvod plynu je v Malajsii poněkud problematický i v hlavním městě. A tak sporáky a vařiče na plyn jsou nejčastějším řešením. Návštěva populárního fastfoodu, ve kterém později rovněž pracoval, byla záležitostí hlavně narozeninovou a výjimečně i víkendovou. - Jak a kam se rozprchla část rodiny, netuším. Jak jsem psal v předchozí části, poznal jsem prakticky jen 5-6 jejích členů. - Vím jenom, že posléze si sestra s jedním bratrem zařídili koloniál v armádních prostorách. Přítel vystudoval vysokou polytechnickou školu (na úrovni naší VOŠ) a do doby než díky rodinné genetické nemoci začal ztrácet zrak, pracoval jako pracovník přípravy výroby v malajsko-japonské továrně. Sestru s bratrem, který z důvodu rodinné genetické nemoci rovněž skoro oslepl, jsem pak zažil při svých prvních návštěvách takto. Každé ráno sedli na motocykl, řídila sestra, a rozjeli se do obchodu. To už vlastnili rodinný domek, jak jsem vám jej ukázal minule. A ke štěstí jim chybělo tedy jen založení vlastní rodiny. Bohužel, nestalo se.
Ne, nebudu vám vykládat další detaily. Ale chtěl jsem vám aspoň toto vylíčit proto, abyste pochopili, že nikdo z nich neměl na růžích ustláno. Jeden z bratrů byl na tom dokonce tak špatně, že prý složil slavnostní církevní slib, že pokud se vše zlepší, bude až do smrti neochvějným členem islámské víry a v tomto duchu bude vychovávat i svou rodinu. Setkal jsem se s ním i s rodinou po návratu z vesnice a existenčně životně odhodlanějšího člověka jsem nezažil. Jeho vděk k víře byl setrvalý a hluboce upřímný. A byl to a je i jeden z nejbáječnějších lidí, co jsem v Malajsii poznal - prožité zkušenosti zformovaly jeho charakter neuvěřitelným způsobem.
Sestra Teh se tedy vlastně všem obětovala. A s hledáním ženicha začala poměrně pozdě. Co vím, to vím a nechám si pro sebe. Ne všichni lidé na světě jsou ideální. Faktem je, že možnost mít vlastní děti minula. A když nakonec našla manžela, odstěhovala se k němu na vesnici. Jak jsem velmi záhy pochopil, nebyla ani tak manželkou, jako spíše asistentkou, pečovatelkou a služkou. Zvládala i tady vše díky své neuvěřitelné pracovitosti a pilnosti a dobromyslné povaze.
Dům, či spíše bungalov, na vesnici, kam se provdala, patří místnímu léčiteli. Je to vážený muž. A léčitelství provozuje v části rozsáhlého domu. Jsou k němu i připojena obydlí: pro jeho pár dětí a jejich potomky z předcházejících manželství. A sem jsme tedy přijeli a tady jsme bydleli šest dní.
To obydlí by si zasloužilo lepší fotografii, ale nějak k tomu nedošlo a i tyto dvě fotografie jsem pořídil prakticky na rychlo, až při odjezdu.
Budiž vám to důkazem toho, nakolik jsem byl vtažen do "víru událostí", že jsem zkrátka neměl ani pomyšlení na nějaké větší fotografování... natož, abych tzv. vyšel na procházku do vesnice. Ne. Divte se, ale prakticky jsem celých šest dní byl jenom v onom domě. Ale byly to dny tak intenzivní, že na nic jiného nebyl čas.
Dům je uvnitř velmi rozsáhlý a honosně zařízen v rustikálním stylu. Zkrátka i tady platí, že člověk v postavení musí mít i bydlení na odpovídající úrovni.
Přiznám se, že příjezd sem by pro mne tak trochu šokem. Zejména díky tomu, co následovalo.
Jedna věc mne překvapila hned na začátku. Sotva jsme přijeli a odložili zavazadla do vyčleněného pokoje, začalo organizování "výletu". Později jsem pochopil. To, že jsme přijeli autem a jako hosté, bylo vítaným momentem pro vytržení se z každodenní rutiny.
Navíc, přítel vyřizoval spolu s Teh nějaké bankovní náležitosti. Takže jsme začali v nedalekém městečku Temerloh. Nejprve bankou a posléze i obědem.
Typický malajský oběd jsem zvládl kličkováním mezi rybami a pálivými jídly jako kuřecí kari nebo kari s krevetami. Oboje jsem pochopitelně vynechal.
Pak jsme šli ovšem na místní lahůdku: na trh s duriany. Byly zakoupeny dva kusy. Asi opravdu patřím "do rodiny", protože mi durian chutná, stejně jako jim. Aromatická vůně mi nevadí, i když mnohým připomíná zkažené maso a Čechům nejspíš romadúr nebo olomoucké tvarůžky. (Smícháte-li oboje s banánem na kaši, dostanete vzdálenou chuť durianu.)
Tady mne potkala drobná nehoda. Neopatrně jsem mávnul rukou a škrtnul o ostny durianu. Fotografii vám sem dávat nebudu, ale řez se pěkně zanítil. Naštěstí jsem ránu vyléčil během pár dní díky olejíčku Aviril, který mám vždy sebou.
Hned druhý den následoval opravdový výlet.
Jeli jsme na sloní farmu. Tady chovají slony, kteří byli zachráněni z nejrůznějších pastí nebo po úrazu a tak. Je to záslužná činnost a velmi potřebná.
Aby se sloni nenudili, pečovatelé je naučili jednoho každého nějakým kouskům. Tedy - jednoho slona jednomu kousku. A jednou za den to předvádějí v jakési show. Objektivně dodám, že to, co jsme viděli, v cirkuse musí zvládnout jediný slon - ale to je o něčem jiném a určitě ne na diskusi, zda máte nebo nemáte rádi cirkus se zvířaty. (A rovnou upozorňuji, že diskusní příspěvky na toto téma okamžitě mažu. Aktivismus si jděte dělat jinam.)
Přidal jsem do galerie jedno foto pro zajímavost: cestou zpět jsme projížděli kolem rezervace s mohutným vysokým ohrazením. "To je proti divokým tygrům," dostalo se mi poučení. Tady člověk zkrátka nesmí zapomínat, že přes všechnu civilizaci je zde divoká příroda místy stále ještě pánem.
Tímto výletem, až potud, to byla chvilková idylka a pohoda. Začal jsem vplývat do zdejšího běžného každodenního rytmu života.
Pohovořil jsem krátce s Mistrem; se sestrou Teh jsme probírali, jak Andy žije v Praze. Postupně jsem se seznamoval s dalšími obyvateli komplexu. Ale kolik to bylo rodin a kam všichni patřili, netuším. Děti si na mne zvykly poměrně rychle (a nemusel jsem tomu "pomáhat" čokoládou) - tady jsou zvyklí bezprostředně navazovat rozhovor. Dospělí samozřejmě byli zvědaví, jak se žije u nás... došlo i na fotografie z mobilu. Pár fotografií Prahy mám po ruce vždy.
Jenže, to nebylo všechno.
Osud si se mnou zase začal zahrávat.
Večer po výletu se nachýlil a najednou přítel povídá:
"Takže zítra máme to léčení."
"Máme?"
"Jo jo. Mistr povídal, že potřebuješ léčení taky."
Hrklo ve mně. Nebyl jsem si ničeho vědom a ohledně mne nic nebylo domluveno. A ani jsem nevěděl, co mne čeká.
Ale čekalo. A se vší parádou. Měl jsem jen jednu výjimku: byl jsem osvobozen od tzv. modlitebních meditací a kontemplací. Což bylo celkem logické. Mistr správně předpokládal, že bych jako Evropan asi sotva ovládal zdejší náboženské zpěvy.
Jinak jsem si ovšem to léčení užil naplno!
.
Všechna foto: autor, 1x foto archiv přítele Z.BA.
