Pět týdnů zčásti v Singapuru a po vybraných místech Malajsie - zpětně zjišťuji, že buď jsem dobrodruh, a nebo praštěný. Pravda je taková, že sám bych tu cestu nepodnikl. Dělal jsem doprovod, ale to se do blázince taky počítá.
Přiletěli jsme do Singapuru den před čínským novým rokem. Ze všech specifik, které ta doba má, nejraději vzpomínám na to, jak to bylo všechno hezky barvotiskově barevné. Všude tam, kde slavili Číňané.
A barevné to bylo jak ve dne, tak i v noci.
A samozřejmě, všude dominoval zajíc - který se podle čínského kalendáře ujal vlády.
Do nás, ovšem, milý Zajíček, kopal svýma zadníma nožkama hezky už při příjezdu do SIngapuru, a to den před tím, než se ujal své vlády.
Začalo to ostatně už v Praze. Pokusil jsem se zarezervovat místa jiná, než nám nabízel systém a dokonce jsem za tu změnu zaplatil asi 1700 Kč. Při odbavení na přepážce mne nenapadlo si to zkontrolovat a před nástupem do letadla jsem zjistil, že máme místa původně rezervována systémem. Naštěstí mne napadlo napsat o pár dní později reklamaci a Turkish Airlinies nám celou částku bez mrknutí oka vrátily.
O to hůř jsme tentokrát dopadli později, s dalšími prodejci.
Už nikdy si předem přes internet nezakoupím dvě věci - taxi a aplikaci průvodce do mobilu.
Oboje - doslova vyhozené peníze.
S taxikářem je to trochu složitější story. Nicméně, užil jsem si asi něco podobného, jako cizinci s taxikáři u nás v Praze. Rovnou řeknu, že jsme narazili na hovado. - Náš let měl zpoždění. A než jsme se vykopali ze všech kontrol, nějakou dobu to trvalo. Pak jsem zazmatkoval já a řešil jsem koupi místní datové SIM karty. Máme pro ten účel malý tp link router a vždycky se nám to vyplatilo, mít po ruce internet bez omezení. A hlavně, bez "spoluúčasti" českých operátorů. Jak SMS o tom, že 1 MB! dat nás bude stát 7,70Kč, to považuji za sprosťárnu. - Nicméně, než jsme se dopátrali, v kterém kiosku SIM kartu dostaneme, než jsme i zprovoznili... bylo to jen tak tak a začali jsme hledat náš taxík.
Vymotali jsme se z letiště s objemnými kufry směrem k šipkám a k jakémusi chlapíkovi, který objednával taxíky.
V jeho přítomnosti sem začal volat taxikáři, jehož číslo se mi najednou objevilo v rámci vzkazu WhatsAppu. Ten člověk na druhé straně byl dost sprostý. Cosi hulákal a zavěsil. Tak jsem ho zavolal znovu a začal ho kádrovat, že jde o objednávku přes mezinárodní rezervaci. Mezitím si stačil změnit jméno a profilovou fotografii... a stejně nás odmítl, že prý na nás čekal a že náš čas vypršel a že na nás kašle. A posléze poslal jakési potvrzující foto, že na nás čekal.
Zaplatil jsem předem 700Kč.
A mohl jsem za ty peníze tak maximálně jezdit zadkem po letišti, promiňte.
Díky člověku za stolkem jsme si objednali jiné taxi - dokonce za místní cenu. Stálo nás to 11 singapurských dolarů, což je 180Kč na naše peníze.
I v porovnání s tím, že při zpáteční cestě o měsíc později, nezávisle na sobě (tam a zpět: letiště hotel, hotel letiště) - cvaknutím knoflíku na taxametru nás po každé taxikáři (oba dva Číňané) natáhli o 100% - tady si mi asociace s pražskými letištními taxikáři vybavila okamžitě - tak ta příjezdová aférka s taxikářem byla opravdu výživná a docela drahá.
Přes booking,com taxikáře předem už nikdy!
Stejně tak dopadla i zakoupená aplikace "Audio Guide City Tour". Byla k ničemu a nepoužitelná. A nefungovala ani "off line" - tedy možná fungovala, ale nic se podle toho najít nedalo. Dalších vyhozených 250 Kč.
K poznání Singapuru, jako města, nám byl naopak booking k užitku a přispěl mimo jiné svým skvělým tipem na autobus Hop On Hop Off.
Prý je to firma, která působí i v jiných zemích. Netuším.
Tady nabízeli 3 okruhy a všechny jsme využili. Tedy, dva s přítelem a třetí já sám. Výhodou toho principu je, že s jednou jízdenkou můžete vystoupit na jakékoli stanici toho autobusu a pak ten den zase pokračovat. Před odjezdem vyfasujete sluchátka a pláštěnku. Cestou jste živým průvodcem informováni, kde zrovna jsme... jen při druhé jízdě měl náš průvodce smůlu a nějak se mu ta technika rozhasila. Takže jsme neslyšeli skoro nic.
Mně to bylo jedno, já jsem chtěl hlavně vidět a fotit. Byla to docela honička a ne vždy se všechny fotky podařily na 100% jak technicky, tak podle mých představ. - Sluší se zároveň poznamenat, že jsme autobusem projížděli moderními částmi města a také čínskou i indickou čtvrtí, neminuli jsme další významná místa jako Marina Bay apod. Pokud ale chcete vidět víc, než na nabízených fotografiích, musíte si tam zajet sami.
A další v galerii:
Pochopitelně jsme využili možnosti si také odskočit, což jsme udělali v době oběda během první tour jízdy. Na tu jsme totiž vyrazili trochu později a tak ani ne po hodině jsme padali hlady.
Za cíl jsme si zvolili obchodní centrum Golden Mile Complex, patřící vysloveně do thajské provenience. Instalace insignií thajského buddhismu nás nenechala na pochybách.
A hlavně jsme se vypravili do restaurační části. Kdo jste nebyli v Asii, zejména v těchto končinách, pak vězte, že jde víc méně o obrovskou něco jako garáž, do které jsou vestavěny obchůdky, restaurační občerstvení a jiná podobná zařízení. K mé "velké radosti " mi při jídle za zády pořvávalo karaoke. Výkony dotyčných byly vesměs tak na mé "úrovni" a proto to nebudu komentovat.
Zato jsme s velkou chutí listovali menu a vybírali pochoutky. Nejdražší i tady je humr. Kurs je 1 singapurský dolar = 16,4 Kč. Takže stál za 800Kč.
Kolik jsme utratili my, se mne neptejte. Tom Yum polévka, mango salát, kari kuře a díky mé zvědavosti jsem si dal zapékané "otah-otah" (což prý v překladu znamená mozek - a byl to na páře připravený rybí nákyp).
U vedlejšího stolu Číňanka s malým synkem mi s úsměvem kývala, že jsem si jako dobře vybral. Dokonce nějací čínští turisté se přišli zeptat, zda je to opravdu ono otah-otah... Usmívali se. A já se na všechny usmíval také, do té doby než jsem ochutnal!
Objednal jsem si snad ta nejpálivější jídla z celé nabídky!
Na následujícím foto se ještě usmívám. A za povšimnutí stojí plechovka s colou. Místní pobočce stálo za to, při příležitosti čínského nového roku zajíce vydat limitovanou edici plechovek. Pro sběratele ale dodám, že jsem si žádnou nepřivezl.
O pár minut později jsem "vystartoval" od stolu a zoufale hledal, jestli si tam někde koupím mléko nebo aspoň nějaký jogurtový výrobek. (Kdo netušíte, mléko mírní pálivost.) Po trapasu, kdy jsem se snažil si koupit omylem terapackové kokosové mléko na vaření, jsem v dalším stánku urval něco, o čemž se později jeden tamější známý, znalý thajštiny, vyjádřil, že se jedná o sojové mléko.
Bylo mi to v tu chvíli jedno. HLAVNĚ, že mne v ústech přestalo pálit.
"Mozky" jsem si nechal zabalit s sebou a dojídal je ještě o 2 dny později, kdy jsem je lovil v hotelové ledničce na pokoji.
Konec naší první Hop On Hop Off cesty to ale zdaleka nebyl. Každá ta cesta začínala i končila u obchodního centra Suntec City. Pro nás to bylo nejbezpečnější místo, protože jinak jsme totálně netušili, kde v Singapuru jsme.
Jenže, silnice mají v Singapuru jeden háček. V řadě případů nejsou obousměrné. Takže je trochu oříšek, najít zpáteční směr. K Suntec City jsme totiž přijeli - to jsme našli dobře - autobusem č. 70. (Ne, že by vám ta informace k něčemu byla.) Ale jak zpátky?
Podle city mapy jsme na nějaký autobus nasedli s tím, že "tam a tam" přestoupíme na jiný. Jenže tam a tam takový autobus nebyl... a my jsme se v tom začali ztrácet. Doslova.
Na radu Google mapy jsme jeli jinam. Nakonec jsme skočil u Apple mapy, která se ukázala nejvhodnější a nejsprávnější. Dokázala i nabídnout za jak dlouho který autobus přijede... Jenže v tom byl větší a větší zmatek. S poloslepým přítelem po boku mi pomalu docházel humor.
Totiž, co horšího, řidiči samotní netušili! Ukazoval jsem jim mapu, předčítal název zastávky...
Pomalu se začínalo stmívat. A my jsme bezútěšně stáli na zastávce a čekali, co přijede a kam to pojede.
Tady nás dokonce 2x řidič poslal na protější stranu... Výsledkem však bylo pouze to, že jsem pořídil dvě docela hezké večerní fotografie.
Konverzaci s řidiči stěžovalo i to, že do veřejné dopravy je v Singapuru povinnost mít roušku. O to to huhňavé dorozumívání bylo složitější.
ANO! Napadlo nás objednat si taxi.
Jenže, ať jsme otevřeli jakoukoli aplikaci - všude bylo pusto a prázdno. Až v hotelu nám na recepci řekli: "Nedivte se. Je nový rok, tak nikdo nejezdí a všichni jsou doma a slaví."
Jak to dopadlo?
Přítele napadlo nebazírovat na názvu zastávky nebo ulice, ale zkusit to se čtvrtí, kde jsme bydleli - "Gayland".
A to už se řidič chytil. Svezl nás, poradil nám přestup a my jsme se dostali konečně poblíž hotelu.
A pak už jsme se nikdy neztratili; tím spíš že jsem "objevil", že přes dvě ulice od nás (cca 1 km) je dokonce stanice metra! (A ta dokonce vedla do Suntec City - což jsem ale využil už jen já při třetí cestě.)
Abychom si to užili, tak na další den jsme měli naplánovaný druhý Hop On Hop Off výlet. A zatímco po prvé jsme se s výjimkou jídla jen vozili a dívali, tentokrát jsme byli rozhodnuti dojet a prozkoumat i pěšky přinejmenším čínskou čtvrť. Byl přeci Nový rok!
Pořídili jsme tam řadu drobných suvenýrů - dárků.
Ale co jsem si tam koupil já pro sebe, to budete zírat!
A ne, čepice s copem to nebyla..!
Všechna foto: autor
