5 týdnů dovolené v Asii čili blázinec – 22

Čas plyne jako voda a tak nakonec nastal den odjezdu domů. I tentokrát se nám Osud bohapustě vysmál a návrat nám osladil tak, že na to dlouho nezapomeneme. Zpáteční cesta byla šíleným završením celé šílené dovolené.

Inu, už na začátku, při přípravě cesty jsem věděl, že to nebude nic jednoduchého.

• Let Praha - Istanbul - Singapur
• Cesta, nakonec let Singapur - Kuala Lumpur
• Šestidenní pobyt na vesnici u léčitele
• Opět v Kuala Lumpur, tentokrát s nákupy
• Let a dvoutýdenní pobyt na ostrově Langkawi
• Let Langkawi - Singapur - Istabul - Praha

Ano, správně, tento blog bude věnován poslední fázi této dovolené, která byla všechno, jenom ne normální.

Čekala nás mimo jiné plánovaná komplikace. Naše levné lety byly rozvrženy tak, že jsme jak v Singapuru, tak v Istanbulu měli noc na přespání. Samozřejmě to levné nebylo a dodnes jsem raději nespočítal "výhody" oněch levných letenek v tomto směru.

Zatím tedy vše bylo normální.

Normální to bylo do okamžiku balení. Jak jinak. Malou elektronickou váhou jsme zjistili, že naše zavazadla váží o 5 kilo víc, než při cestě z Prahy. Ostatně, při pohledu na to, co vše jsme přivezli, nebylo divu.

Odjezd z hotelu, nástup do letadla, cesta do Singapuru - to vše proběhlo hladce, až mne to nenápadně ukolébalo k povolení ostražitosti.

Nu, stejně bych byl nic nenadělal, i kdybych byl ostražitý.

Teprve při příjezdu do Singapuru se to zase začalo měnit. Už nevím, z jakého důvodu jsme se zdrželi při odbavování, ale byli jsme snad poslední, kdo si vyzvedával kufr. Jezdil osaměle na zavazadlovém letištním pásu. Sotva jsem kufr uchopil, přihnala se ke mně jakási pracovnice a začala mne nahánět.

"Tudy, tudy..." opakovala a navigovala mne. Cílem bylo rentgenové zařízení. Tam stálo pár mírně se nudících úředník a jeden z nich začal být směrem ke mně aktivní. Kufry musely do velkého rentgenu a poté mne úředník požádal, aby otevřel jeden z kufrů.

Jednal stylem a způsobem, který bytostně nesnáším. Začal jsem se chovat drze.

"O co vám jde? Co hledáte? Nemá náladu na nějaké schovávání," zaskočil jsem úředníka.

"Nůž," vypravil ze sebe.

Zamyslel jsem se. Nůž přeci není závadný, a pokud v kufru nějaký mám, pustil jsem jej z hlavy.  Pak jsem se rozpomněl a sáhl do postranní kapsy a vyndal nůž a podal jej úředníkovi.

Chvíli jej otáčel v ruce, pak jej začal rozevírat.

"No, to opravdu není vystřelovací nůž," pronesl téměř zklamaně. A podal mi ho.

Pochopil jsem, že "vystřelovák" asi patří na listinu zakázaných předmětů.

"A co teď budu dělat s porušeným balením kufru?" zavrčel jsem.

Už ani nevím, jak to s ním dopadlo. Sebral jsem kufry i přítele a šli jsme na taxík. Byla tam fronta a nás k určenému vozidlu předběhla jiná skupinka a na nás klasicky vybyl ten největší šizuňk, který nás zřejmě jednak povozil hezky kolem světa a jejich dálnicemi a jednak cvaknutím taxametru zvedl konečnou cenu o 100%. Do vyndávání těžkých kufrů z auta se mu taky moc nechtělo, ale nechal jsem jej v tom.

Hotel Tristar byl menší než ten náš původní, ale opět zdejší personál byl vstřícný. Všechno bylo v pořádku, jen ten pokoj byl zkrátka menší. Ale šlo jen o přespání.

Posléze jsem se vydal hledat bankomat, abychom si mohli koupit večeři. Byla z toho pro mne hezká "procházka". Tento hotel byl totiž tak nějak zastrčený a nejbližší bankomat u banky byl dosti vzdálen. Ani jsem tam nedošel. Navíc jsem byl tak zlblý, že mne nenapadlo koupit ani něco v obchodě kde brali platební karty. Nakonec jsme nějak večeři pořídili.

A druhý den ráno jsme vesele, opět za jízdné se 100% přirážkou, odjeli na letiště - k letu směr Istanbul. Ten byl o proti původnímu plánu posunut o hodinu dříve, ale to jsme naštěstí věděli už v Praze a nebylo to pro nás překvapením.

Mezinárodní letiště v Istanbulu nemusím a nemám ho rád. Je to obrovská ratejna, kde i elektrickým vozíkem je to pěkná štreka. Natožpak pěšky.

Naštěstí jsem důsledně trval vždy na asistenci a tak nás tentokrát převzal šéfující úředník a odvedl nás ke své kanceláři. To byl stůj s počítačem, kolem bylo pár letištních židlí, vše bylo ohrazeno provazy  stojany. Tady seděli další čekatelé na asistenci. Po zhruba deseti minutách se přihnal jakýsi mládenec kolečkovým křeslem a snažil se do něj posadit mne. Načež jsme si to vyjasnili, že asistenci potřebuje můj přítel, který držel slepeckou hůl.

Onen mládenec na mne dělal dojem, že je první den ve službě nebo jen krátce. Což se ostatně ukázalo i později.

Na dotaz, kam nás má přepravit, jsem mu sdělil název letištního hotelu. On si to zkonzultoval s kolegy a vyrazili jsme.

Upřímně jsem v tu chvíli zalitoval, že také nesedím na vozíku. Dotyčnému mohlo být sotva dvacet a nasadil slušné tempo. Byl jsem neustále o dva tři kroky pozadu a sotva jsem stíhal kolem všech těch obchodů i kiosků.

K mému překvapení, prošli jsme pasovou kontrolou ven mimo transfer. Kufry byly naštěstí odeslány přímo do Prahy, někde tady čekaly na druhý den našeho letu. To už jsem tušil, že asi nejdeme tou správnou cestou, aspoň podle toho co jsem si původně dohledal na internetu.

A pak jsme přišli k hotelu s názvem Yosemit. Recepční ode mne převzal voucher a zahleděl se do počítače.

"Víte, vy sice máte rezervaci u nás, ale uvnitř v transferu. My jsme jiný hotel."

A vysvětlil našemu asistentovi, co a jak a kudy kam. Ten o tom všem slyšel zřejmě prvně v životě.

Následovala zpáteční cesta, přes pasovou kontrolu i bezpečnostní. A opět jsem "dobíhal". Mládenec se omlouval, ale nezlobil jsem se. To bylo už to nejmenší. Protože asistent se celou dobu choval zdvořile, pečlivě... nebyla to jeho vina.

Po další chvilce jsme našli ten správný hotel. A já jsem pak asistentovi dal 10 dolarů. Koukal na ně a nevěděl, co to vlastně dostal. Asi viděl dolary také prvně v životě. Nicméně jsem mu poděkoval s tím, že na pokoj už to zvládneme sami a začal jsem spolupracovat s recepcí.

Za odměnu za vše jsme dostali "upgrade" - na lepší pokoj, za původní cenu. I ta byla nemalá: 234€. K tomu ještě 60€ za neomezené stravování v longue. Neberte to za ty peníze, když máte levné letenky.

Ale pokoj jsme dostali opravdu velký, dokonce vybavený pro invalidy. A teď už to bylo spíše celkově o dobrodružství než o penězích.

Longue jsme si také užili. Bohužel jsme byli natolik unaveni, že jsme tam byli pouze na večeři a na snídani. Nabídka ale byla celkem slušná a dokonce zde měli omezenou nabídku alkoholu. Druhý den jsme si dali pochopitelně snídani (v ceně).

Inu, druhý den jsme se vypravili do Prahy a konečně se opět vše začalo měnit k lepšímu. Při čekání na let jsme byli odvezeni elektrickým vozíkem k našemu gate. (Jiný, zkušený asistent, si nezapomněl vynutit bakšiš, jak nám zařídil vozík - nu, odbyl jsem jej dvěma dolary. I tak byl spokojen.) Poté jsme byli přímo odbaveni až k chodbě nástupu do letadla, zatímco ostatní museli čekat před kontrolou letenek.

Praha nás přivítala pohodově. Žádné kontroly, žádné mimořádnosti... Byli jsme zkrátka doma.

A doma jsme v klidu vybalili a domluvili se, kdy si přijedeme vyzvednout kocoura, který byl rovněž na dovolené - u jedněch známých, aby ten měsíc nestrádal střídavou péčí jiných kamarádů navštěvujících za tím účelem náš byt.

A příště? Samozřejmě, že nás tahle bláznivá dovolená neodradila od dalšího cestování. Pokud jde vše ideálně, aktuálně jsem na další dovolené. Víc v tuto chvíli neprozradím.

Všechna foto: autor, 1x Vladimír Š.