5 týdnů dovolené v Asii čili blázinec – 18

Když vám z dovolené u moře vypadne koupání, řešíte zásadní problém: co s tím? Neboli, jak si užít dovolenkový přímořský čas, abyste měli pocit, že jste o nic nepřišli? Že vám to Osud nedá zadarmo, je jisté.

Začít dovolenkový sen zubařem? Neznám nic hezčího.

Přítel si usmyslel, že se zubaři se nejlépe domluví u něj doma. Ani se mu nedivím. Navíc potřeboval dentální hygienu jak sůl. A tak jsem jej dopoledne objednal do ordinace vzdálené 18km, hlavního města na ostrově Langkawi, zvaného Kuah. Objednali jsme si autodopravu a z našeho Pantai Cenangu jsme tam byli zhruba taky za 18 minut. Co kilometr, to minuta. Za necelých 30 Kč při využití služby "Drive", taxíkem pak desetkrát tolik.

U zubaře jsme bez problémů vyřídili formality. A po klasickém čekání přišel na řadu přítel. Mne, jak jinak v čekárně u zubaře, začaly pobolívat zuby, i vnutil jsem se rovněž.

Přítel byl hotov kompletně za nějakých 10  minut a já ordinací prakticky prošel.

Lékařkou je mladá, pro mne neobvyklá, indická dentistka. Působí nesmírně schopně a profesionálně (na tohle já mám odhad dobrý). Jsem usazen a doslova uložen na lehátko, trochu si povídáme. Mám nespecifikovanou bolest v určitém místě zubů. Paní zubařka foukne vzduchem tam, foukne sem, projede mi celé zuby nástroji. Vše dokonce důrazně proklepe. A pak mne svým způsobem potěší.

"Víte," řekne mi, “celkově máte zuby v pořádku. Vaším problémem jsou dásně. A v místech, kde máte zuby více obnažené, tak mohou takto reagovat.”

Dál jsme se pobavili o vhodném řešení. Po ani ne pěti minutách jsem s napětím přešel zpátky do recepce: za kolik to bude.

Výsledek vidíte. Přepočteno tehdejším kursem, nás OBA celý zásah vyšel na tisícikorunu.

To jsem v tu chvíli netušil, že mi město Kuah bude souzeno ještě dvakrát. A tak na závěr této epizody ještě malá přehlídka nabídky zubních past, v drogerii v Cenangu.

Předpokládám ovšem, že vy byste raději spíše přehlídku přírodních a jiných pamětihodností ostrova Langkawi.

V jistém slova smyslu pamětihodnost jsme si užili hned druhý den.

To zrovna kulminovala bolest v mých zádech a tak jsme hledali nějakou místní zábavu. Protože jsme před tím zabrousili do jiného zdejšího nadnárodního fastfoodu, všiml jsem si, že je zde velká budova, která je Podmořským světem. A tak to byl vítaný výlet.

Při procházení se jednotlivými akvárii mi na mysli mimo jiné vyvstávají filmy našeho režiséra a výtvarníka Karla Zemana. Ať už je to Vynález zkázy nebo především Baron Prášil. Musel mít tehdy o podmořském světě obdivuhodné informace a znalosti, o bohatosti fantazie nemluvě.

Velké i malé ryby, parejnoci, hejna rybek, korálové rybky, To vše ve větších či menších akváriích, ale jsou tu také mini akvária s mořskými koníky, s medúzami. Úchvatné je pozorovat třeba ježdíka, s jeho miniaturní mi neustále vířícími ploutvičkami. A co víc, skutečně úchvatná je obrovská ryba, kterou se Karel Zeman v Baronu Prášilovi nepochybně inspiroval. Mám na mysli scénu, kdy ryba spolkne Barona Prášila jedoucího na mořském koni.

Roztomilé, a vrcholem Podmořského světa, jsou dvě kolonie tučňáků. U nich je pochopitelně nejvíc nejen dětí. Plavou, skáčou, prohánějí se ve vodě, pochodují, myjí a drbají se, dokonce někdy hašteří. Tučňáci pochopitelně, nikoli děti.

Co dodat? Po skončení expozic podmořského světa jsou samozřejmě nezbytné obchody se suvenýry. Neodolávám aspoň třem magnetkám na lednici apod. Minimálně o dvou vím komu je darovat. A třetí se také bude hodit.

Celkově tedy pohodový dojem a hlavně příjemná hodina.

Kdo se chcete pokochat výběrem z toho, co je zde ke shlédnutí, navštivte moji galerii. Přiznám se, že asi tak polovinu z toho bych nechtěl v moři vůbec potkat (o žralocích, krokodýlech a elektrickém parejnoku nemluvě).

Podmořský svět

Následující den jsme se vydali na jednu z hlavních atrakcí na Lankgawi - SkyCab - čili kabinovou lanovou dráhu. Nejprve jízda taxíkem a já jsem s radostí konstatoval, že záda pomalu povolují. To je výhoda toho, když máte doma maséra. A ústup bolesti byl výsledkem několika minutového masážního baňkování. Ne tak, že bych to zneužíval. U nás je to opravdu spíše stylem "kovářova kobyla..."

SkyCab jsme plánovali asi dva dny a nakonec jsme na doporučení turistických pracovnic obchodního centra v Cenangu zakoupili vstupenky až na místě. Díky tomu mohl přítel uplatnit svůj invalidní průkaz a dostal vstupné se značnou slevou. A obsluhující personál, který se zde v dostatečném počtu stará bezpečnost cestujících, nám vycházel vstříc. Na příklad tím, že elektronicky zpomalil přísun kabiny k nástupní plošině. Takže jsme vše zvládali bez problémů.

Nu, většina těchto foto dopadá stejně - člověk si pak řekne, že se na nich tváří a vypadá jako blbec. A proto je nejlepší, když fotí sám. I cestu i okolní přírodu. Takže jsme měli nejen nádherný výhled na moře. Nedaleký vodopád jistě přilákal - na rozdíl ode mne - spoustu dalších návštěvníků. Několika kilometrovou trasu k vodopádu jsem rozhodně absolvovat nehodlal. Ani nahoře, jak na přestupní stanici, tak na ostatních vyhlídkách jsme to nepřeháněli. Jednak zde bylo docela dost lidí, jednak zde prakticky nebylo nic jiného, než se kochat okolní krajinou - což v okamžiku, kdy vám občas někdo, obrazně řečeno, "šlape na paty", vám jaksi nedovolí vychutnávat krásy přírody dle libosti. Je to zkrátka jen na "čumendu" tady. A pak zase dolů. A jste rádi, že stojíte pevnýma třesoucíma se nohama na zemi a uklidňujete se procházkou po místních obchůdcích a v parku.

SkyCab 

A po pozdním obědě ve stínu lanovky jsme docela unaveni odjeli zpátky do Cenangu, a rovnou na hotel. Únava se mi, bohužel vymstila. Nejsem příznivcem opakování fotografií, ale tentokrát udělám výjimku.

Na fotografii je totiž důležitá ona taška na stole. Mám tašky, které s klidem položím na zem, ale tato mezi ně nepatří. Důsledně ji nesu buď přes rameno nebo na kolenou... a proto je i tentokrát na stole.

Jenže, po návratu z výletu jsem si sundal z ruky hodinky a položil vedle tašky a lahve na pití. Pak jsem si sedl tak, jak vidíte na fotce. Tím pádem mi taška zakryla hodinky a v jednom okamžiku, kdy jsem si tašku přitáhl k sobě, hodinky udělaly šup a spadly na podlahu. Normálně by se nic nestalo. Toto ovšem nebyly normální hodinky, nýbrž chytré a vodotěsné (do 30m) Apple Watch. Tedy, do okamžiku, než spadly na podlahu. Spadly přímo na hranu tak "šikovně", že se krycí sklíčko prostě vylouplo ze svého pouzdra.

Nu, na jednu stranu jsem si nezoufal. Protože díky pečlivosti prodavače, jsem dal na jeho radu a připlatil si exkluzivní pojištění, kryjící i takovéto případy. Dokonce se mi podařilo přes wifi telefonování se spojit s pojišťovnou a nahlásit pojistnou událost.

Na druhé straně, bez těchto hodinek se některé věci zkomplikovaly a to já nemám rád. Zejména ne pod dojmem toho, co všechno nás už za dobu celé naší cesty potkalo. A tak jsem následně zjišťoval, zda je na ostrově obchod, kde mohu pořídit nový kus.

Byl. Jediný. V takových situacích říkám "jeden mi stačí". Dokonce jsem přes web zjistil...

Nebylo toho pro tentokrát už dost? Příběh s hodinkami vám dopovím příště.

Všechna foto: autor