Konečně jsme se přesunuli do posledního cíle naší "dovolené" - malajský ostrov Langkawi. Ubytováni v hotelu socialistického stylu objevujeme ...cokoliv jenom ne nudu. A ze mne se stává na těch 14 dní závislák. Na čem?
Je tedy fakt, že nejhorší, co vám může autor provést, je odhalit pointu příběhu hned v prvním odstavci. Já si ale nemůžu pomoci jinak, protože to bylo pro následujících 14 dní dost určující.
Ano, přiznávám, stal jsem se závislákem!
A všechno to odstartoval nenápadný kelímek. Objednal jsem si čaj s tapiokovými kuličkami... ochutnal a to byl konec! Hned první den! Ano, po té první snídani na ostrově, po KFC kuřeti, o kterém jsem psal v závěru minulého blogu. Místní jídla, i když nejsou pálivá, tak prostě pálí aspoň trochu... no a já jsem pochopitelně dostal žízeň. A tak jsem obrátil svoji pozornost k dalšímu občerstvovacímu řetězci, který jako jeden z mála by v tu ranou osmou hodinu otevřený. Jakýsi všeuměl vytvořil můj rychloportrét...
...a když jsem ještě spatřil originální členskou kartu - které více méně neformálně sbírám na svých cestách "světem" - byl jsem totálně ztracen! Té závislosti se už nedalo uniknout.
Nevím, proč mne zaujala zrovna tato kartička, Tedy vím, byla nejbarevnější... a co víc, netušil jsem co je to "Deepadavali". Teď už to víte taky, ale já jsem to musel zjišťovat prostřednictvím jednoho známého. Překvapuje vás, že zdejší řetězec vydal kartičku k indickému svátku zrovna v Malajsii? Inu, mimo jiné proto, že Malajsie je vícenárodnostní stát a Indové jsou třetí nejpočetnější etnickou skupinou (po Malajcích a Číňanech).
Asi byste čekali na úvod trochu něco jiného, ale já nemůžu jinak. Co vám budu povídat. Kartičku jsem si obstaral hned při druhé návštěvě a dva dny se pokoušel marně registrovat. Důvod? Poněkud smůla: zrovna jsem spadl do období, kdy společnost prováděla update stránek a registrací. Dokonce jsem nechtěně potrápil i personál. Třetí den to ale všechno dobře dopadlo a tak jsem ze sportu sbíral body (asi jednou jsem je využil - tady mají % systém, nikoli jako u nás bodový) a užíval si chvilkami ten pocit, jako "tady jsem doma".
A o zážitky nebyla ani tady nouze.
Jednu akci "kup jednu, dostaneš dvě", jsem jaksi dobrovolně prošvihl. Míněna je tím nabídka cestovní termoskové lahve a klasického kelímku, který byl dárkem zdarma.
Po pár dnech mne obě pracovní směny vítaly jako starého známého a pomalu už jsem ani nemusel říkat objednávku: 1x bubble tea a 1x káva lungo, kterou pil můj přítel. Pravdou je, že jsem si to občas zpestřil nějakou sladkostí.
Jestliže jsem první akci nechal plavat, tak druhou už jsem nemohl. Posuďte sami. Odolali byste vy, milovníci kýče, takovým "rozkošným" novoročním hrníčkům? (Tím spíš, že u nás o takovou věc ani nezavadíte.) Nuže, nastal čínský rok králíka a to byl důvod nabídnout příležitostné hrníčky.
Ale nejen to nám nabízelo obchodní centrum Cenang. Tady se vůbec celkově dbá na podporu místní kultury. Samozřejmostí tady byl stálý stánek s prodejem zájezdů do místních pamětihodností. A jeden den, jak jsme tak popíjeli kávu, padlo nám do oka jakési mini pódium.
To sada hudebních gongů s názvem Cak Lempong. Tyto gongy, jak jsem se dočetl, jsou odlévány - nikoli soustruženy. Detaily pochopitelně neznám, ale musejí to dělat opravdoví mistři - asi jako u nás zvonaři. - Gongy hrají jako sólový nástroj doprovázený zpravidla bambusovou flétnou nebo píšťalou a bubínkem či tamburinou.
A jak to zní? Tady máte ukázku na videu. (Na fotografii je zachycen i hráč na flétnu, ve videu není vidět.) A nebojte se, za to natočení jsem zaplatit i malý honorář do kasičky.
Doba snídaně minula, nastal čas se jít podívat k moři a případně se vykoupat! Jen nerad jsem opouštěl prostředí s příjemnou klimatizací. Ale nebylo zbytí, každá dovolená má svoje pravidla.
Soudím, že každý, kdo se zde poprvé přibližuje k moři a k pláži, musí nutně cítit dovolenkové vzrušení.
A, stejně jako v našem případě, následuje poněkud zklamání. Moře hezké, pláž krásná a udržovaná... ale koupat - se tady nedá! Problém je v příliš jemném písku. Je z něho vlastně bahno, které jaksi permanentně zakaluje moře.
Jediné co se zde dá provozovat v hojné míře, jsou vodní sporty. A nabídka je opravdu veliká.
Jenže: ne každému vodní sporty vyhovují. (Na let připoutaný k padáku taženému člunem, už mne dávno přešla chuť.)
Ještě, že ostrov nabízí i jiné atrakce. Ovšem, i když nejsem koupací typ, pro mne ale hlavně pro přítele to bylo zklamání. Dokonce se později ptal u stánku s nabídkou atrakcí:
"A co třeba koupání vlevo o kus dál, kde se vodní sporty neprovozují, tam by to šlo, ne?"
Děvčata jej vyvedla z omylu suchou větou: "Tam jsou krokodýli."
A bylo po koupání!
Po první návštěvě u moře jsme se rozhodli dát si dopolední snídani v restauraci přilehlé vstupnímu areálu. Upřímně řečeno, nečekal jsem, že to bude tak mizerné. Počínaje obsluhou a komunikaci s ní. Původně jsem si myslel, že tak otrávené číšníky vidí člověk jenom u nás. Byli jsme číšníkem odvedeni do hloubi restaurace a usazeni ke stolu. Začal proces objednávky. Když už jsme se konečně domluvili, že chci omeletu a já jsem ukázal na dálku na menu, kde byla pěkná omeletka obložená zeleninou.
Dostalo se mi na stůl a k příteli následující:
Dost rozdíl, že?
Když už jsem si vybojoval nějaký příbor, abych to mohl jíst, začala jiná "zábava" a číšník o ní věděl předem. Prakticky za našimi zády začali řemeslníci opravovat kovové zábradlí. Rány kladivem nám rytmicky udávaly žvýkání. A dobrušování bruskou tu "poklidnou" přímořskou atmosféru završilo.
Zaplatil jsem u kasy záměrně v hotovosti, vyžádal si účtenku a nechal si vyplatit peníze do posledního halíře.
Že jsme tady byli naposledy, vás jistě neudiví.
Osud nás však odměnil, nicméně nic není zadarmo, ani těch pár příjemných okamžiků, které ten den ještě následovaly.
Všechna foto i video: autor
