I v hlavním městě má člověk povinnosti. I tady se potkávají lidé s lidmi. A pro mé tři "lidi" jsem měl i speciální dárky. U každého to ovšem s tím dárkem dopadlo zcela jinak.
Pokud nejste tzv. řadoví turisté, neustále potkáváte něčí osudy. Pokud jste kamarádi, přátelé, a nebo dokonce členové rodiny, pak ty osudy sdílíte.
A tak se krátce po setkání se známým v Singapuru dozvíte, že sestra, kterou ještě v den setkání s vámi byl ošetřovat v nemocnici, už není.
A v širší rodině se v Malajsii setkáte s mladou paní. Skoro v ní nepoznáte tu mladou ambiciózní dívku, která původně vystudovala filmovou produkci. Po náhlé mozkové příhodě zůstala částečně ochrnutá.
I to jsou osudy života.
Rád bych se však zmínil o třech osudech, které jsou mému srdci blízké, a nebo, které se do něj zapsaly díky neočekávané události.
Habib, aneb "pirát sedmi moří" Zack Abib
Je to zvláštní, jak se někdy lidé potkávají. A jsou věci, které člověk prostě nechápe. Ale které na druhou stranu přinášejí nové podněty a impulzy do života. A tak to má být.
Tohohle synovce (tedy z malajské přízně) jsem potkal, když to byl třináctiletý cvrček. V rámci mé první návštěvy v Malajsii.
Abych poznal tuhle zemi se vším všudy, hlavně jak tedy žijí moji malajští příbuzní, odvezli mě na chatu! Ovšem byla to spíš chata připomínající prvorepublikové sotva trampské Boudy. Byla s ručně spíchnutá z dřevěných obalů nejrůznějších beden, akorát ta střecha byla plechová. Na druhou stranu byla na kuřích nohách, protože se nacházela hned vedle potoka. A deště jsou tady pochopitelně tak vydatné, že není nouze o záplavy. Takže úrodu na políčku bylo možné obětovat, ale pochopitelně chatu ne. Proto tedy na kuřích nohách. Neboli na sloupcích.
A tak mě tam vzali, že se v tom úmorném červnovém vedru jdeme vykoupat. Občerstvení sebou nikdy není problém, stánků u silnice i stánků sloučených do malé lokality najdete i dnes po těch téměř 20 letech dost a dost.
A odvezl nás tam tedy jeden z několika přítelových bratrů. Vlastní VAN na přepravu více osob. A tak to nebyl problém.
A mezi nimi byl i tenhle klučina, jménem Habib.
Ráchali jsme se, blbli jsme v takovém uměle vyhloubeném jezírku v tom protékajícím potoku. Já jediný jenom v plavkách. Všichni ostatní jak je v Malajsii zvykem, sice také v nohavičkových plavkách, ale dospělí měli na sobě i trička. Jenom děti nemusely. Habib, protože už byl po obřízce a tedy dospělý, tak už měl na sobě tričko. Házeli jsme míčem, skákali jsme šipky, a tak dál a najednou Habib povídá: “Ále, co na tom záleží.” A shodil ze sebe černé triko a zůstal také jenom v plavkách. A řádili jsme dál, zejména tak, že si mi stoupnul na ruce a já ho vyhodil do výšky a on přitom udělal kotrmelec.
Nevím, možná to bylo tohle blbnutí, možná prostě jakási chemie… Ale prostě během těch 20 let se z nás stali tzv. nerozluční kamarádi.
Nemá cenu, abych vám tady vykládal dopodrobna, jakými všemi životními peripetiemi si prošel. Od talentovaného kluka, výtvarníka, kterému zakázali studovat uměleckou školu, až po v současné době všeuměla, který v agentuře dělá první poslední. Od řidiče šéfa reklamní agentury přes výtvarníka až po onoho námezdního malíře, který všechny ty výtvarné záměry a realizuje, staví tribuny, vrtá a bouchá, montuje, a tak dále a tak dále.
V životě se stačil i oženit, zplodit dcerku a rozvést se. Či spíše, rozvedla se s ním jeho manželka, protože Habib je playboy a ona to nevydýchala.
Vedle toho má Habib zajímavou zábavu. A napůl vedlejší byznys. Je totiž zručným rybářem. S partou kamarádů vyjíždí každý víkend na moře. Dělá řidiče lodi, navigátora radarů na rybí hejna a samozřejmě si sám také zaloví. Co bych vám to popisoval, podívejte se na jedno video. Tady se jim zrovna, mládencům, podařilo ulovit jeden kapitální kousek ryby. A pokud byste měli zájem o takový rybolovný výlet, Habib vám to zprostředkuje. Pro mne je svým způsobem štěstí, že teď zrovna tě ještě monzunové období a na moře se nejezdí. Aspoň mě nikdo nenutí, abych se s nimi na lodi vydal. Určitě by k tomu došlo a při mé šikovnosti to první co bych udělal, že bych spadnul do vody. A určitě ne jednou. Možná by z toho mládenci měli zábavu, že by místo ryby lovili z moře mne.
Licence: YouTube, se svolením Aril Ja a Zack Abib.
Ale abych to uzavřel, kdykoli kdokoli z nás dvou potřebuje, stačí si napsat na chatovací program. A proto i teďko naše setkání po 5 letech když jsem byl v Malajsii naposled, bylo velmi srdečné.
A chcete ještě jednu historku?
Když jsme před 5 lety plánovali příjezd, Habib napsal, že by chtěl zkusit nějaký alkohol. Například Cinzano. V takových situacích je mi prosba rozkazem a Cinzano jsem přivezl. Ovšem Habib si to trochu popletl. Když dostal do ruky láhev, začal zkoumat, kolik že to má procent alkoholu. Byl trochu zklamán nízkým obsahem. Ovšem s jídlem roste chuť. Když jsme spolu komunikovali už tady v Malajsii, zmiňoval se, jestli jsem opět přivezl Cinzano. Taktické jsem to přešel mlčením. Proč?
Když jsme se tentokrát setkali a když došlo na dárky dostával postupně jeden za druhým, až nakonec došlo na ten hlavní – alkoholický.
Držel jsem v ruce igelitový sáček, druhou ruku na láhvi s alkoholickým dárkem. A řekl jsem naprosto vážně:
“Habibe, chci, abys mi teď něco slíbil. Mám pro tebe speciální dárek. Alkohol. Ale slib mi že nikdy nebudeš po na pití řídit. Nikdy si nedáš víc než čtvrtinu což je tak 0,125 ml panáka. A zadruhé, slib mi že nikdy nebudeš tohle používat na lodi. Protože hladce potom můžeš ztratit rovnováhu a je malér.”
A s těmito slovy jsem vyndal půllitrovou, voskem zakapanou plastovou láhev od AloeVera.
“Co to je?” následovala logická otázka (bavíme se anglicky).
“To je takzvaná plum brandy. Češi tomu říkají slivovice. A pozor, to je domácí výroba. To má 60%! “
A následně jsem Habibovi odvykládal, jak se tato domácí slivovice kontrolovaně vyrábí. Jaké by mohlo mít následky, když by to někdo dělal pokoutně doma… A nakonec, jak si dát správně tohohle panáka. Nádech-zadržet dech-napít-vydechnout.
Přítel k tomu dodal, že se vyrábí i hruškovice, třešňovice, meruňkovice tímto způsobem, zejména proto že když má někdo větší sad, tak to rodina nestačí zkonzumovat ani čerstvé ani do buchet ani do kompotu a do džemu. Tak se to, zejména na Moravě, destiluje.
A můžete mi věřit, že jsem přivezl pravou moravskou slivovici. A požádal jsem Habiba, aby udělal video, jak se toho prvně napije. Habib to video nejen nenatočil, ale když jsem se ho pro tento blog ptal, tak slivovici už dávno vypil. Prý se dala lehce a příjemně pít. Inu, tohle o 60% slivovici může opravdu prohlásit snad jen pravý Moravák a nebo krajan Sandokana.
Lobo - Poh Heng - Herson Chua
Všechna a tři jména patří jednomu a témuž člověku. Našemu kamarádovi Hersonovi, abych použil jeho nyní nejčastěji používanému jménu.
Řeknu rovnou, že své současné jméno Herson používá především proto, že mu přináší víc štěstí a činí jej silnějším. Nevím jak jiní, ale malajští Číňané už jsou takoví.
Hersona jsme poznali s přítelem zhruba před 20 lety. Tehdy si říkal ještě Lobo. V té době žil a pracoval v Česku asi sedm let jako account manažer. Ovšem jediné, co v té době uměl říct česky, bylo: "Tý, vole." Inu, pokud se vám to zdá divné, tak to bylo, jak jsem pochopil později, naprosto v pořádku. Pracoval totiž pro jednu expediční firmu čínského původu. Žil ovšem v něčem, co bychom nazvali spíše kolonie, kampus... Měl zde plný servis, stejně jako jiní zaměstnanci a neměl potřebu vycházet do vnějšího světa. Proto ani nepotřeboval češtinu.
V dalším etapě v Praze už se česky začal učit, aby posléze češtinu opustil definitivně, když se vrátil domů do Malajsie - z rodinných důvodů kvůli mamince. Rodinná pouta hrají v jeho životě zásadní roli.
Nicméně jsme tím přišli o dobrého kamaráda, který nikdy nezklamal, nezarmoutil. A vždy s ním byla legrace.
Vlastně, naštvaného jsem jej zažil jen jednou. Dal jsem mu fotoaparát, s tím, ať mne vyfotí.
"Ještě ne, ještě moment, ještě okamžik..." napínal moje nervy. Až už jsem to nevydýchal. Ztratil jsem trpělivost a hodil po něm pantofli.
To bylo prvně v životě zle! Herson se strašlivě urazil... a mně to dalo moc moc práce mu vymluvit, že to nebylo míněno ve zlém, že mi prostě ruply nervy kvůli tomu jak dlouho hledal jak mne vyfotit (objektiv fotoaparátu měl na mne namířený pořád stejně).
Díky Hersonovi jsme také objevili, že existuje iPhone. Tehdy to byla skutečně známka luxusu a on měl tehdy nejnovější model iPhone 4. Z toho si můžete odvodit, jak je to dávno. Trochu jsme ovšem Hersona s tím mobilem poškádlili. Jednou jsme mluvili už česky a on najednou řekl: "Nerozumím." Pamatuji si, že jsme tehdy s mým přítelem řekli takřka unisono: "Máš v iPhonu překladač, tak ho použij."
Herson byl tedy předvojem naší vlastní iPhonové ságy. Ovšem u nás to nebylo z prestiže. Příteli tehdy o něco opět zhoršit zrak a my jsme hledali chytrý telefon, který by mu přečetl co je na displeji. A už tehdy před deseti lety to Apple uměl a dokonce česky. Tak jsme koupili iPad a já jsem o rok později neodolal při návštěvě Kuala Lumpur a iPhone 5s jsem si tam koupil.
Nynější setkání s Hersonem jsme plánovali pochopitelně už v Praze. Je docela vytížený. Pracuje rovněž jako manažer; tentokrát v různých oblastech tak jak to život přinese; dokonce působí v travel servisu. Management vystudoval v zahraničí a ovládá dokonale hlavní čínské jazyky. V legraci říkám, že je manažerem všech profesí, jaké si jen dovedete představit. Je prostě výkonný manažerský talent. A malajský pracovní trh je v tomto směru velmi proměnlivý a flexibilní, v porovnání s tím naším.
Setkání s Hersonem, to je vždycky o jídle. Zašli jsme s ním na sushi - to už je jeho hostitelská tradice. Bohužel, zrovna tentokrát se to sushi moc nevyvedlo.. A tak jsme později ještě zašli na specialitu asijské provenience.
Je to kynutý knedlík plněný jak na slano, tak na sladko. U nás takto děláme často jahodové nebo meruňkové knedlíky. Tady vám je ovšem neposypou strouhaným tvarohem s cukrem a nepolijí máslem. Jak v čínské tak vietnamské kuchyni má tento knedlík stejné označení. Já jsem je do nedávna označoval jako "poheng" - což je prostřední jméno našeho přítele Hersona. Až teprve díky tomuto pobytu v Malajsii jsem si do hlavy vtloukl, že správný název je bao.
Setkání s Hersonem bylo tentokrát mimořádné i v tom, že nás vzal k sobě domů. Žije v přízemním domku, už jen se starším bratrem. Tak jde život. A samozřejmě, protože byl čínský nový rok, dům byl nezbytně patřičně slavnostně vyzdoben.
Dlouho jsem přemýšlel, kde je klíč a základ Hersonovy šťastné a usměvavé povahy. Až jsem si povšiml motto, které má na Facebooku. A o tom to je. Sám Herson ten citát "překládá" takto:
Na závěr, abych nezapomněl: dárek jsme Hersonovi dali z českého pohledu celkem banální. Velký kalendář noční Prahy. Ale každý, kdo v Praze nějaký čas žil, mi potvrdí, že právě takovýto kalendář je dárkem naopak velmi vhodným a vítaným. Na Prahu se nezapomíná.
"Pitaru" Peter Loo
Naopak Peter Loo měl dostat český dárek originální. Dokonce dvojitě originální. Pochopíte později sami.
Petera jsem potkal někdy někde na internetu. Známe už se také dost dlouho na to, abych zapomněl, kdy kde a jak jsme se poznali. Na dálku. Tady toto mělo být naším prvním setkáním v reálu. A rovnou i s jeho přítelem, takže naše setkání v restauraci byla taková pánská jízda.
A protože Peter i jeho přítel jsou na úrovni střední třídy, odpovídala tomu i restaurace; tentokrát byla dle našich evropských měřítek.
Můj přítel a Peter si vybrali z místních jídel: rybu a krevetový špíz. Já a Peterův přítel jsme to pojali evropštěji. Hamburger a ... já jsem si dal naprosto exotické jídlo - tedy ehm, v Malajsii. Bramborovou kaši, bylinková omáčka a kuřecí tzv. kyjevský kotlet!
Pro Petera jsem měl z Česka speciální dárek.
Peter je totiž velký fanda na sběratelské figurky z anime a z komiksů. Má jich celé kolekce, jak můžete vidět na fotografii ze sběratelské burzy. Patří sem takové firmy jako Marvel, DC and Japanese Anime. Peter má dokonce svůj vlastní YouTube kanál.
Jenže, jenže... a to byl ten drobný zádrhel. Když jsme přijeli do Kuala Lumpur a připravovali se k cestě na vesnici, balili jsme pouze jeden kufr. Tím pádem dárek pro Petera zůstal doma. Ovšem jeden večer sem přišla příbuzná rodina spolu s malými šikovnými děckami. A hned:
"Jé, co je v těch krabicích za hračky, můžeme si je vzít?"
Když jsme přijeli a měli jsme se pak druhá den setkat s Peterem Loo, ptám se: "Hele a kde jsou moje dárky pro něj?"
Šetřením se zjistilo, že zkrátka a dobře milá děcka ony mé dárky zabavila. Nedivil jsem se jim.
Už tušíte, jakou českou specialitu jsem pro Petera měl? Přesně tuhle!
A tak Peter přišel o originální dárek a já jsem musel na rychlo vymyslet jiný. Naštěstí jsem měl - zkušeně - pár náhradních drobností. A když jsem je oběma dal, dokonce se zaradovali: "Jé, to je paráda. To tady právě hrozně přichází do módy."
A tak vše nakonec, díky plecháčkům, dobře dopadlo. Ani vám snad nemusím povídat, že mi spadl kámen ze srdce.
Ovšem, můj pobyt v Kuala Lumpur by byl příliš jednoduchý, kdyby došlo pouze k těmto třem setkáním. To v tak rozvětvené rodině ani nejde.
A tak si mne na celý příští den zabrala rodina bratra jménem Murtaki. Byl z toho jak celodenní výlet do jediného malajského zábavního parku, tak poměrně unikátní večeře v lidové jídelně.
Ale o tom až příště.
Fotografie: autor a se svolením Zack Abib, Heron PH Chua a Peter Loo.
