5 týdnů dovolené v Asii čili blázinec – 11

Jeden by nevěřil, co všechno se dá prožít za šest dní na malajské vesnici. A s kým vším se tu můžete setkat. Průměrná malajská rodina je hodně rozvětvená a tím pádem o překvapení není nikdy nouze.

První dojmy z příjezdu a hned první zážitek. A zase vám to předkládám "v původním znění" z poznámek.

Dům na první pohled vypadá s velmi bohatým nábytkem. A je tu relativně čisto. Tzn. na první pohled. Na druhý pohled už při příchodu rozšlápnu na padrť ulitu nějakého korýše. Už tak rozbitou. Na zemi se válejí papírky sladkostí.

Chvíli přemýšlím co a jak... a teprve díky těm papírkům mi to dojde: děti!

K dovršení všeho při našem příjezdu propukne kečupová aféra. To když najednou zjistíme, že má přítel bílé tričko úplně od kečupu. Za chvilku stejným způsobem má pokřtěné zelené džíny. Najdu kečup na jakémsi sáčku z různých věcí, které jsme přivezli z Prahy.

Hledáme, jestli nám nějaký kečup nevytekl v tašce či nějak podobně, tedy cestou z Prahy jestli se něco nerozbilo v našich kufrech.

Nakonec na to přijdeme.

Zpětnou dedukcí zjišťujeme, že jedno z několika přítomných děcek zamazalo sedačku na kanapi. A jak si tam přítel sedl, zamazal sebe i všechno kolem. Ve finále i sestra Teh má na hedvábném světle zeleném oděvu kečup. Zrovna si do toho sedla.

Děti...

Mimochodem, díky tomu všemu by židle v jídelně potřebovaly vydrhnout nebo vyhodit polstrování a vyměnit za nové.

Rozdáváme hlavní dárky. Sestře velký koberec z Egypta. Velké froté ručníky nejjemnější kvality, rovněž egyptské. Nějaké parfémy a kosmetiku a tak dále. Nesmím zapomenout na bonboniéry. Těch bylo taky požehnaně. Pak se člověk diví, jak těžká má zavazadla.

Ke koberci dodám, že jsme jej kupovali v Egyptě u řemeslníka, přímo na pláži. Byla to přesně taková ta koupě, kdy na něco kouknete a padne vám to do oka. Ale koberec stál opravdu za to, však byl tady v domě hned umístěn jako hlavní, na čestné místo.

Pak zde tedy žijí děvčata, dívky a ženy různého věku. Vesměs mladé rodiny. Samozřejmě, tady se konverzuje opatrně. Zejména pokud jsou dívky ve věku (skoro) na vdávání. Takže ta společenská komunikace mezi nimi a mnou byla spíše minimální a např. během oběda.

Mám to vše na paměti. A vedu jen opravdu zdvořilostní konverzace. A spíše odpovídám na dotazy, než abych se na něco zeptal. Je tu prostě znát, že ženy mají určitou roli matek a hospodyní a do jiných oblastí vstupují jen velmi omezeně a pozvolna. Navíc, pokud jim to víra dovolí. A to jsou, v porovnání třeba s ženami středního východu, na tom velmi skvěle a emancipovaně. Není žádný problém, aby navštěvovaly vysokou školu nebo řídily auto. Nicméně sňatek a následně děti velmi razantně zkorigují jejich životní plány a iluze.

Pokud se týká mužů, dospěl jsem k trochu jinému poznatku. I v tzv. dospělém věku jsou to rozverní "kluci", dokud - dokud se neožení. Pak nastává několik scénářů, přičemž ani ten nejliberálnější by se evropským ženuškám nelíbil. Jiný kraj, jiný mrav. Jinými slovy, mladíci velmi rychle zfotrovatí a začnou prosazovat "mužkou autoritu". Naštěstí, stejně jako u nás, hraje první roky velkou roli zamilovanost. A tak jsou muži povolnější a ženy mají trochu větší svobodu.

Nicméně, po určitém čase starosti o rodinu převládnou a zfotrovatění je skutečně nejlepším příměrem.

S tímhle mladým "tatíkem" jsme si nakonec dobře pokecali. Ale pravdou je, že jsme k sobě nejprve společenskou cestu trochu hledali. Všechno bylo ovlivněno okolnostmi, léčením, starostmi kolem...než se celá situace vyjasnila a já jsem začal být ze své strany společensky "přijatelný".

Zajímavou osobností, kterou jsem tu potkal, byl celkem nenápadný mladík. Motal se při léčení kolem Mistra, až jsem se domníval, že je to jeho asistent. Nebyl. Možná byl sám na léčení, možná jen pomáhal při léčení někoho blízkého... neptal jsem se.

Nicméně, lidi od kumštu se vždycky poznají. Na to je zvláštní čuch. K čemu to přirovnat? Asi třeba k tomu, že zkušený houbař pozná "dobrý flek" nebo číšník v restauraci umí odhadnout hosta.

A tak jsme s oním mladíkem kolem sebe "kroužili", až jsme se dali do řeči. Ukázalo se, že je to mimořádně nadaný hudebník.

Ne, nepředvedl mi nic ze svého umění a já jsem také nemluvil moc o sobě. Nechtěl jsem, aby to vypadalo, jako že se vychloubám nebo dokonce povyšuji. A tak jsem se spíš ptal. A dozvěděl jsem se, že Alif, tak se jmenuje, hraje na dechové nástroje, především saxofony a klarinety.

Běžně hraje na svatbách a podobných akcích. Hrál pro jednoho z malajských sultánů. A byl také pozván, aby krátce koncertoval jako host v zahraničí, v Evropě.

Tady vám, s Alifovým svolením, nabízím tři jeho produkce.

A poslední video je na Facebooku, takže zde máte odkaz.

Pokud vám Alifův styl hraní někoho připomíná, zejména mojí generaci, tak ano troufnu si říct, že Alif hraje obdobně, jako hrával Felix Slováček.

Tady je jedna z mála známých Slováčkových kreací "Storie di tutti i giorni". Licence YouTube.

Bohužel, co Alifovi chybí, je manažer. Manažer, který by mu pomáhal jít do světa... zajišťoval hraní na prestižnějších akcích... Je to škoda, protože to je hudebně mimořádný talent. Ale, je to s ním jako s desítkami dalších talentů - bez manažerů a potřebných kontaktů sotva dosáhnete vyšších met.

I tak bylo setkání s Alifem jedním ze světlých momentů zdejšího pobytu.

Ovšem, já už jsem se hlavně těšil, až po speciálním přítelově léčení oči, vyrazíme druhý den zpátky do hlavního města. Do rodinného domku v Kuala Lumpur. Čekalo na mne totiž několik úkolů, bez kterých bychom ani nemohli dál na cesty.