5 týdnů dovolené v Asii čili blázinec – 10

Jak se žije na malajské vesnici? Samozřejmě, jako jinde. Člověk se musí starat, aby nejen přežil, ale také trochu žil. Mé postřehy vám budou připadat obskurní a slabším povahám doporučuji, aby tento blog raději přeskočily vůbec.

Skandální výbuch Mistra, jeho rozkaz, abychom se pakovali, a následné přípravy na neočekávaný odjezd - to bylo drama, na které rozhodně rád vzpomínat nebudu.

Už tak byl náš pobyt tady poněkud stresující. Panují tu poměrně obskurní životní podmínky, o nichž se něco dozvíte v dnešním blogu. Spousta neznámých lidí, u nichž se musíte kontrolovat. A k tomu samozřejmě léčitelství: ne každý snese baňkování, podrápání skalpelem a v postatě osobité pouštění žilou.

Včerejší večerní drama, jehož výsledkem měl být náš okamžitý, značně improvizovaný odjezd byl asi ten předposlední krůček na cestě do blázince.

Naštěstí se to nestalo. I když rozuzlení taky nebylo bez vady na kráse. Svým způsobem bylo další setrvávání "za trest", neboli že si tady skutečně v oněch vesnických životních podmínkách odkroutíme celých šest dní. Nemusíme odjet.

Ráno je moudřejší večera.

Vše se  vysvětlilo.

Ukázalo se, že včera, když přítel masíroval svou sestru Teh, tak si Mistr myslel, že si přítel udělal svůj kšeft a masíroval někoho cizího. Nějakého Mistrova klienta. Neviděl (?), že přítel masíruje svou sestru. A to před tím přítel masíroval jeho. A on pak seděl v křesle vedle a díval se na televizi... Koho si myslel, že masíruje, zvlášť když spolu přítel se sestrou mluvili?

Neboli, Mistr to vzal tedy jako narušení svých léčitelských metod, jako nekalou konkurenci...

A skandál byl na světě!

Pochopitelně nemělo smysl mu cokoli v tu chvíli vysvětlovat.

Vše se vysvětlilo tedy až ráno.

A Mistr se příteli omluvil a my jsme mohli zůstat dál až do konce plánovaného pobytu.

Což bylo rozhodující hlavně pro přítele, že tedy mohl absolvovat čtvrté, pro něj zásadní léčení, léčení očí, kvůli kterému jsme sem vlastně celý výlet podnikli. To léčení totiž Mistr dělá jen jednou týdně.

Mám pocit, že se Mistr na svět dívá spíše vnitřním zrakem, než očima. Že často nevidí realitu, nevnímá ji, ale dívá se jaksi skrze a "za" objekty.

Ostatně, on sám tvrdí, že mu je 120 let. A to už pochopitelně samotné tělo moc nefunguje. Přítel o něm tvrdí, že je z něj vlastně napůl „mystik“. Něco jako, že už není ani člověk, ale ani ne duch. Je to jakási daň a úděl, který na sebe vzal za léčitelství.

Po všech těch prožitých nervech se atmosféra pročistí. Ale Mistr to odnesl fyzicky. Dostal menší žlučníkový záchvat – neboli jej prostě pobolívá. A on jen polo sedí, polo leží. Přítel dostává nápad. My sami nikdy nevyjíždíme bez příslušných léků. Přítel dá Mistrovi na zkoušku dvě pilulky. Když zaberou, tak přítel přijde za mou s tím, že Mistrovi věnuje celé balení Febicholu. Souhlasím.

Vrátím-li se k předchozí události, tak trochu si říkám, kolik lidí by se takto zachovalo s darováním leků, tedy po onom konfliktním skandálu.

Darování má lehce komickou dohru v mé osobě hledající v Langkawi medikační náhradu. Ne, že by mne tam žlučník chytil. To samo o sobě vylučuje povaha mých problémů se žlučníkem, které jsou vysloveně rázu stresového. A mějte stres o dovolené (i když jak víte a ještě se dozvíte, „nárok“ bych měl).

Nicméně čas i události běží dál.

Dnes mám tzv. odpočinkový den, zatímco přítel jde na oční proceduru. Celkově v pozadí už čtvrtou. Říkám si, jestli už to není trochu moc.

Dávám dohromady, techniku, kontroluji co a jak a také zápisky, ze kterých čerpám pro tyto blogy. Dopřávám si  relaxaci a prospání se z prožitého stresu. (V Čechách bych si dal asi přinejmenším panáka. Tady nic takového nepřichází v úvahu. Alkohol je tu na hony daleko - pouze v DutyFree shopech.)

Dům je plný jakýchsi příbuzných. Raději se proto držím stranou v pokoji. V pokoji jsem i v době oběda. Protože u stolu je doslova spolčení tetek. Sedí, drbou, závidí, kdoví co ještě. Hlavně nechci při tak velkém množství neznámých lidí riskovat zdravotně. Přeci jenom si musím imunitu hlídat. A uteču tím navíc nekonečnému vyptávání ze strany příbuzenstva.

Před čím se mi na malajské vesnici utéci nepodaří?

Pochopitelně před realitou, alias reáliemi každodenního života.

Omlouvám se předem za případnou předpojatost apod., ale pokusím se to vše vypsat s co největším porozuměním a jak jsem to tehdy vnímal. Ono jde totiž o tom, že pro nás "zpovykané Evropany" je to celé tak trochu šok z reálií místního života.

Obrázky najdete tentokrát opět v galeriích a ty nejdrsnější - co nejhlouběji.

1. První kapitolou je jídlo.

Udělá na vás bezesporu dojem, a pokud si Malajsii nedáte pozor, vaše chuťové buňky dostanou pořádně zabrat. Většina jídel je zde totiž pálivých. A i když jsem byl ujištěn, že "Tohle jídlo není pálivé" - pálilo stejně. Možná asi jen tak, jako když si objednáte pálivé jídlo jen u nás "v číně".

Opravdu nepálivé jídlo jsem pro sebe vymyslel jen já sám. A to hned při mé první návštěvě v r. 2004. Od té doby se ho držím, co to jde. I když už tehdy sestra Teh prohlásila: "Martina bych uživila hravě. Tomu stačí jenom toast, máslo a džem."

Ano, to jediné je jídlo, o kterém mohu 100% prohlásit, že nepálí!

Pálí - nepálí? Tady o poctivost opravdu nejde!

2. Vařit - nevařit?

Jak už jsem psal minule: na vaření tady není v každodenním životě čas.

Většinou se to řeší tak, že se dojde nakoupit tam, kde se tím živí. Do restaurace, do jídelny, do fastfoodu nebo k někomu, kdo na vesnici podniká s vařením.

Tady si nikdo na nějaké velké hygienické schvalování, pravidla a kontrolní obstrukce nepotrpí. (Neboli, žádný prostor ke korupci!) Pokud vím, tak k tomu bohatě stačí koupit licenci, zdravotní potvrzení (očkování) a můžete vařit klidně doma! Zaplať a podnikej na svoje riziko! Pak už jenom dáte před dveře domu nějaký stolek nebo stánek a prodáváte!

Snídaně - se pojedná tak, že se sní, co zbylo z předchozího dne. K tomu se uvaří káva.

Oběd a večeře se tedy koupí.

Aby se vařilo, musí jít o zvláštní příležitost. Hlavní náboženský svátek Hare Raya, narozeniny nebo  když přijedou hosté - jako třeba já s přítelem - tak se pro ně výjimečně uvaří jedno jídlo.

Nicméně, zase jednou sáhnu do mých zápisků. Abyste ty postřehy měli bezprostřední. Tak se neděste, protože je to neučesané a servítky jsem si nebral. Takže cituji:

Vařím kávu z filtrovacího přístroje. Na poprvé se mi to opravdu “podaří”. S vodním filtračním přístrojem to neumím a tak první várku kávy zaliju studenou vodou. …
Až teprve Teh mi ukáže nevýrazně svítící diody s tlačítky volby teploty vody.

Na podruhé už je tedy káva horká. Dělám ji ale, na rozdíl od místních, bez cukru. Jejich běžné kávy, i ty sáčkové 3v1, sladkostí předčí i coca colu.

Snídáme. Tady se moc nevaří. Mladá došla pro jídlo, protože od večeře nezbylo. Nudle, slanou omeletu a omáčku. Je pro ně jednodušší dojít koupit tzv. základní hotové jídlo ke stánku. Tady je to tak zvykem.

Já jsem si dal ovšem k snídani chleba s máslem a džemem. A tu kávu.

Nůž, který dostanu na namazání si másla a džemu, by potřeboval taky generálně umýt a oškrábat od starých zbytků. Jinak je to čisté a umyté, i zbytky. Ale pochopitelně to dobře nevypadá a nad hygienou se raději zamýšlet nebudu.

Vůbec zjišťuji, že je lepší se moc ne rozhlížet. Na to, že jsou v domě kromě Teh další 3 či 4 ženské, je tu bordel a potřeba všechno umýt, až dost.

Starý pán, a léčitel, hlava, by měl ty ženské čas od času srovnat. Ale tady se to zřejmě celkově tak nebere, tím spíše na vesnici. Nicméně tolik drobné špíny jsem už dlouho neviděl.

Oproti původnímu domku v Kuala Lumpur, kde se dalo pomalu jíst ze země, je tohle pěkný sešup dolů.

Zatím stačí, ne?

Docela síla, co?

Na druhou stranu, za pár dní, když proniknu do chodu celého domu, chápu, že Teh na takovéto detaily nemá ani energii ani čas.

A následuje poslední nevyhnutelný bod:

3. Osobní hygiena - každodenní boj

Alespoň v mém případě. Musíte se s tím ale poprat. Těžko říct, čím začít. Následující zážitky jsou pro našince tak drsné, že i tu ukázku ze zápisků dám do galerie.

A jen zopakuji, že první den příjezdu, při příležitosti nákupů, jsem si zaopatřil toaletní papír. Přivezl jsem si jej i sem na vesnici. Proč? Tady je ve zvyku se prostě oplachovat pouze vodou, ale nikoli sprchou, nýbrž nalít pěkně vodu do levé ruky a tou se umýt. I příslušná místa po použití WC. Proto zdejší lidé považují levou ruku za nečistou. - Nedovedl jsem si tuhle "proceduru" představit. Proto ten toaletní papír. I tak, to co uvidíte v galerii, vás určitě nenadchne.

A mytí se? K dispozici byla jen ledově studená voda na mytí z nádrží. Jak jsem na to vyzrál? Měl jsem sebou malou termosku a do ní si z filtrovače natočil vodu horkou. Tu jsem pak přidal nikoli do nádrže s vodou, haha - nýbrž do velkého kýble, kam jsem si čerpací konvicí načepoval vodu.

V galerii tedy najdete "šílenou" ukázku z tehdejších zápisků popisujících realitu. I ty vám sem dám jako obrázek. Ovšem dopředu dám v galerii raději i dva tzv. žánrové obrázky.

Trocha hygieny

Nedá se nic dělat, vážení, šest dní pobytu je šest dní. Za tu dobu se toho nastřádá dost a dost. Všude se nějak žije. A svým způsobem.

Všechno to má ale jeden závěr:

Na druhou stranu, zdejší lidé jsou zpravidla srdeční, milí a ohleduplní. A spoustu věcí si neuvědomují a ani nemohou. Jsou prostě součástí svého “kulturního dědictví“. Některé věci proto nemají zažité a ani ve zvyku. Žijí prostě po svém a jinak. Vždycky tak žili a vždycky tak žít i budou, ať jsou kdekoli. Smiřte se s tím.

Takže, mé příští - poslední - zážitky z pravé malajské vesnice budou o lidech a jejich všednostech. Že to zní nezajímavě?

Omyl.

Čekali byste třeba, že na vesnici potkáte hudebníka, který koncertoval vládnoucímu malajskému sultánovi a hrál i v zahraničí?

Všechna foto: autor