40 let od Základní školy aneb to snad byl Apríl!

Tak jsme se sešli tento víkend na výročním setkání - řeknu vám, doteď jsem z toho jak v Jiříkově vidění (aniž bych věděl o jaké šlo) a kam se na tohle hrabou reality show!

"Tak milé děti, půjdeme se fotografovat," říká učitelka dětem ve škole. "Budete mít hezkou památku. Až se po letech podíváte na ty fotografie, tak si řeknete - jé, to je Mařenka a ta je nyní dámskou krejčovou, tady je František a ten je teď inženýrem, tohleto je Pepíček a ten je dnes zedníkem..."
Načež se ozve ze zadu Pepíček: "A tohleto je naše pani učitelka a ta už je dávno mrtvá."

No, tak takhle doslova, jako v té anekdotě, to u nás neprobíhalo, ale chvílema to do toho nemělo daleko. Celých 40 let od skončení Základní devítileté školy! A nám je tedy nějakých těch pětapadesát. 
Pane Bože, kdo by si to byl pomyslel! To to uteklo!

Prožívali jsme asi podvědomě všichni stejný šok! Především z toho, co že to vyrostlo z těch roztomilých chlapců a dívek, capartů, jejichž podoby na naskenovaném školním foto svolávající spolužák svědomitě zamalovával zeleným fixem. Tedy zelenou dostali ti, co přišli... a nebylo to asi daleko od pravdy, když se člověk podíval. Při pohledu na ty fotky bledl do zelena snad skoro každý, když si uvědomil, že 40 let je fuč a co se to s námi stalo?

Z dívek se za těch 40 let staly paničky a z kluků chlapíci v nejlepších letech; někdo si udržel eleganci, někdo přišel "normální" a pár i takových, které semlel život. Děvčata se prezentovaly slušivými přelivy, módními účesy i obyčejnými vrabčími hnízdy"... pánové to měli až na pár výjimek (přesněji čtyři) nalinkováno jednoznačné: vlasy se za těch 40 let povětšinou někam vytratily. U těch zbývajících vlasáčů pak převládal bílý "melír", který jim pořídil kadeřník život.

Postava? Jejda, jejda... ale asi jsme třída jako celek většinou sportovali, protože nás pupkatých tatíků (v což počítám i sebe) bylo jen pár, stejně tak jako mamin, které důsledně odmítají slovo dieta a byla radost pohledět, jak se dotyčné i dotyční pustili do vybrané a chutné krmě.

Což můžete vzít jako dobrou radu pro podobná setkání: v restauraci, kde se sejdete, musejí dobře vařit! A neméně dobře čepovat! Alkoholické i jiné nápoje spolehlivě rozředí atmosféru, stejně tak jako včasný přísun chutně upravených uhlohydrátů, sacharidů a tuků.

Samozřejmě, že dojde na vzpomínky... kdo s kým chodil, kdo koho tajně miloval - a tady občas dojde k veřejným překvapením - pak také kdo se eventuálně s kým kamarádil... V naší třídě byla klika, že jsme spadali do druhé poloviny let 60, takže i v dobách socialismu byl u nás skautský, později tedy, ehm, normalizovaný - turistický oddíl mládeže - který spolehlivě držel duch kolektivu. Což se mne již netýkalo, protože jsem se zrovna v té době odstěhoval do jiného města a jiné školy.

I při těchto vzpomínkách dojde na nějakou tu pusu, svým způsobem stejně nesmělou, jako tomu bylo třeba v třetí třídě... Nejlíp na to na setkání vyzrál jeden spolužák, který nakoupil malé ozdobné kolíčky s kopretinou a ty pak promptně rozdával v příhodný okamžik všem přítomným spolužačkám: za což pochopitelně obdržel od všech (spolužaček) pusu.

No ano, a jako v té anekdotě trochu spontánně se prodrbalo, kdo čím je, kolikrát byl ženatý, což někdo nestihl vůbec, ale jiní to vyrovnali až trojitým manželstvím... A samozřejmě, povětšinou už tady byly nejen ratolesti (ve věku od osmi do 35 let... co všechno se dá za 55 let života stihnout!).  Naštěstí tu moc nikdo nenabízel přehršle rodinných fotografií (a já těch pár prozíravě nechal v kapse bundy na věšáku); znáte ten povinný zájem o věci, které jsou vaší spolužákyni milé a drahé, ale vám ta přehršle vnoučících se capartů nic neříká. A tak se spíš spontánně tlachá; to už dojde i na menší citové výlevy pod vlivem alkoholu... a fotoaparát neúnavného spolužáka cvaká momentky, až mu jej musíte vyrvat z rukou a také jej zvěčnit, že na srazu vůbec byl.

Máme kliku, že z celé bandy dvou tříd v počtu 75 lidí jsou stále ještě všichni na živu, i když pár se jich muselo již omluvit ze zdravotních důvodů; no ano i nemoci se probíraly, to víte že už nás taky zlobí vysoký tlak, cholesterol, žlučník, játra... a já nevím co ještě...

To, že jsme dobrá parta, svědčilo i to, že se nedbalo na nějaký "dress code". Každý přišel v čem se cítil nejlépe. Takže žádná pánská saka a kravaty nebo poslední výkřiky dámské módy; já jsem sice nepřišel v běžných kapsáčích nýbrž v oblekových kalhotách, ale aslepoň jsem to "vylepšil" obuví: nekompromisně jsem si natáhl pohodlné, řádně bytelně rozšlapané kecky.

Sešla se nás prakticky polovina. (Sebekriticky přiznám, že za ta léta se mi podařilo na sraz přijít teprve po druhé, ale tu 40ku jsem si nemohl nechat ujít a již 2 měsíce předem jsem v práci avizoval, že tento víkend neberu ani denní ani noční směny.) No a ti, co nepřišli, se dostali na přetřes a do drbů taky - ale to je jejich smůla, měli přijít a zapojit se, nikdo by je pak nedzrbnul.

Mám radost, že to výroční setkání po 40 letech od ukončení základní školy bylo celé spontánní, nikdo nic neorganizoval s výjimkou tzv. celého závěrečného společného foto - maximálně tak odchod na bar, na cigáro nebo na toalety. (Mám zkušenosti z jiných setkání, kde se naopak dělá povinné povídací "kolečko" včetně posílání fotografií... apod.)

No, nostalgicky bych se měl vrátit k té školní fotografii. S kým se jak život mazlil či nemazlil... ale co, vždyť to znáte sami.

Jen si to člověk každý den neuvědomuje, jen občas si tu reality show všedního života připomene na podobných setkáních... a ano, i ráno při pohledu do zrcadla si řekne:

"No jo, jsem to já a není to apríl!"

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Všechny zobrazené čtyřicítky dodal Party server.

Autor: Martin Faltýn | neděle 1.4.2012 18:28 | karma článku: 17,59 | přečteno: 1800x