10 dní v Indii (2) - kudy kam?

Takže jsem v Indii. Na deset dní. Je polovina listopadu. Právě jsem přiletěl, prošel kolem celníků a skrz pasové a vstupuji prvně v životě na indickou půdu. Jak se říká: "Welcome to India!"

Kdo jste ještě nečetl první část - letadlem z Prahy přes Helsinky do Dillí - tak to honem napravte, prosím. Jinak ztratíte souvislosti. A současně s tím doporučuji i první bonus. A druhý bonus bude i tentokrát následnou součástí této druhé části (byť o něco později než jsem původně plánoval, snad do konce týdne).

A proč ještě "bonusy"?

Inu proto, že blogy píši na základě vzpomínek, dle fotografií. Ale bonusy jsou autentickými záznamy z deníku, který jsem si psal během cesty - v dobré víře, že jej využiji při psaní blogů. Zatím první i druhá část jsou natolik - doufám! - zajímavé a obsažné, že stojí za to je uveřejnit samostatně. Aspoň tím získáte dva různé pohledy na stejné zážitky.

Tak tedy:

WELCOME TO INDIA!

Nenechte se zmýlit! "Welcome to India" má totiž v Asii dvojí význam. Jednak jako milé přivítání a často je to tak míněno. Ale ve východoasijských zemích, na příklad tedy v Malajsii, je to míněno spíše ironicky. Volně přeneseno do našich úsloví, je to něco ve stylu: "no, to jsi objevil Ameriku" nebo spíše jako: "přestaň se divit a nečum".

Věřte mi, v Indii je stále co objevovat! Natolik je to rozmanitá a mnohavrstevná země.

Už při přípravě cesty jsem pochopitelně řešil, jak se dostanu z letiště do hotelu. Na YouTube je naštěstí v tomto směru informací relativně dost. Ale je potřeba je studovat a vytahovat asi z nich "to svoje" a ve finále se rozhodnout pro nejlepší variantu - pro vás.

Dám vám jednu radu: pokud se do Indie chystáte a "studujete" ji napřed přes YouTube, vynechte taková ta česká propagační videa cestovek a jiných propagačních videí, lákajících vás na "bohatou krmi" kdy vám pečení holubi budou létat sami do úst. Ta vám budou jenom mazat med kolem úst a snažit se vás ulovit coby klienta. Neříkám, že tu neuvidíte zajímavé věci. Ale pokud chcete cestovat individuálně, je lepší se podívat na místní znalce.

Mně osobně při přípravě nejvíc pomohly vlogy Karl Rocka - na příklad: Jak při příletu na letiště ve 2 hodiny ráno.  Karl Rock v Indii dlouhodobě žije, jeho žena odtud pochází - takže na jeho informace se můžete spolehnout. Jiným pro mne cenným zdrojem byl na příklad Marek Podlejsi a jeho "Dvě tváře Dillí". Nejsou to ale zdaleka jediní vlogeři, kteří vám mohou poskytnout rady a inspiraci.

Díky podobným průzkumům jsem měl relativně jasno, jak do hotelu jet a čemu se vyhnout.

Zbývali mi tedy při příletu už jen "maličkosti":

• koupit místní SIM kartu
• přicestovat k hotelu
• ubytovat se

V prvé řadě jsem si však zaopatřil peníze - rupie (výměnou dolarů ve směnárně). Tahle směna byla trochu pro mne nervózní - ale po stresu s vízem a celé té cestě se tomu nedivím. Podlehl jsem tak trochu varování ohledně peněz - s tím, že je třeba chtít jen nové bankovky. A že s přechodem na nové, bankovka v hodnotě 1000 rupií už nová není a stará je neplatná a pozor na to ve směnárnách. Ale všechno dobře dopadlo. Nikde jinde jsem už peníze neměnil, ale použil bezhotovostní platby, případně na hotovost bankomat.

Nejmenší bankovka má hodnotu 10 rupií. Je i bankovkou nejošuntělejší. Jednak už nové nejsou vydávány a jednak: jsou nejčastější bankovkou chudiny. Pro ni je to hotové jmění.

Pokud se týká zásadního rozdílu mezi starými a novými bankovkami: na těch starých je portrét Mahátma Gándhího vpravo - jak můžete vidět níže.

A takto vypadají ty nové, kde je portrét vlevo.

Ale pojďme dál.

Můj přílet na letiště pokračoval koupí místní SIM karty. Čekal jsem docela dlouho, zejména proto, že papírování u každého turisty něco trvalo a můj let nebyl zdaleka jediný let, který přiletěl. Prodávali tady jeden typ předplacené karty: hovory +1,5Gb dat.

Cožpak o to, promyšlené jsem to měl dobře. Místní SIM kartu vložím do svého starého iPhone a přes sdílení ji budu využívat pro internet. Nevím, kde byla chyba ale data nefungovala. Ani jako sdílení, ani jako připojení k internetu - jedině fungovalo volání. Předpokládám, že jsem ale data neuměl aktivovat.

A pak už jen zbývalo se dopravit do hotelu.

Na výběr jsem měl metro, Uber a nebo taxi. Když jsem viděl na YouTube video, jak složité je to na první pohled si vzít taxi či Uber a hlavně jak je potřeba "odhánět" naháněče a vyjednávat s řidiči o přepravě - což není moje nátura - rozhodl jsem se jet metrem.

Letištní budova začíná jakousi arkádou se sloupy, které mají svá čísla. Díky videím jsem odhadl, že vstup do metra je u čísla 10. Tak jsem zadem, těsně podél oken budovy, šel na metro. Tím jsem se bezpečně vyhnul pozornosti naháněčů. A vstoupil jsem do metra.

Tady mi nepřišlo nic divného, že je při nákupu jízdenek málo lidí - kam v metru dojet jsem mezitím přes letištní wi-fi vykomunikoval s recepcí. A měli jsme domluveno, že pak jim opět napíšu a oni mi objednají místní auto s řidičem. Říkal jsem si, že těch několik korun mobilního roamingu do toho zkrátka budu muset investovat.

Nechal jsem se ukolébat relativně krátkou jízdou a jasným schématem metra a přestupních stanic. Také to, že stanice byly napsány i v abecedě přispělo ke krátké relaxaci. Navíc se už na mně začínala projevovat cestovní únava.

O to větší šok jsem zažil, když jsem vystoupil tzv. na konečné a chtěl jít na přestup!

To čím jsem jel, byl letištní metro-expres. To mi došlo až v okamžiku, kdy jsem si vystál frontu a dožadoval se jízdenky do té a té stanice (tady se platí podle délky cesty). Na samotné metro, na přestup, jsem byl pokladním odeslán o kus dál vedle. Prošel jsem halou a odfotil sousoší, které bych nazval "turistická rodinka." Proč mají ovšem všichni křídla?

Možná, že to byla autorova mefatora, že všichni cestující musejí být andělé. Díky tomu, jak se tady občas cestuje, nejen metrem.

Když jsem konečně prošel chodbami do haly, kde se prodávaly jízdenky na metro, byl jsem tak v šoku, že jsem se ani nevzmohl na to, abych to vyfotil. Představte si halu tak 10x10m a v ní hlava na hlavě! - Co tam všichni ti lidé dělají, jsem pochopil záhy. Stojí frontu ke kase na lístky.

Sice tam byl oddělený kiosek, kde se prodávaly předpacené nabíjecí karty, ale tak daleko jsem ve svých zkušenostech ještě nebyl.

Prodíral jsem se davy a hledal konec nějaké řady, až najedou bokem otevřeli další tři prodejní okna. Briskně jsem zaujal své asi tak padesáté místo v jedné z řad. Cestovní kufr kabinové velikosti jsem držel před sebou a bylo to jen tak tak. Původně jsem jej měl totiž po straně a od kasy odcházející o něj úspěšně zakopávali. Působil jsem tady jako naprostý exot, naštěstí měli pro mne pochopení. Po nějakých 20 minutách jsem se prodíral se vstupenkou směrem k turniketu.

Dopadlo to dobře. Trefil jsem nejen správný vchod na onom přestup mezi linkami metra, ale i směr jízdy vlaku a po nějakých 30 minutách jízdy vystoupil do indické reality.

Začínala se na mně projevovat cestovní únava, místní klima i nezvyklé prostředí.

Především jsem zažil teplotní šok. Nezapomeňte, že jsem se do té doby pohyboval pouze v relativně klimatizovaných prostorách letiště a metra.

Další vliv na mne měl relativně vyšší smog, no a ostatní vidíte sami.

Cestou i nenadálým horkem vyčerpaný jsem se dovolal do recepce hotelu. Objednali mi místní autodopravu "OLE". A tak jsem čekal na smluveném místě - tedy z toho, co jsem byl schopen z okolí vyčíst. Východ 3 z metra, stanice Mohan Nagar. Byl jsem nějakých 1,5 km d hotelu - vzdušnou čarou.

Název autoslužby "Ole" mi spíš evokoval nějaké Španělsko. Později jsem zjistil, že zde mají i Uber. Čím se liší? Uber je o něco dražší (odhadem o čtvrtinu) a má lepší auta. Pokud se týká Ole, nikdy nevíte, v jakém stavu vám auto přijede. Ani jaký typ. Někdy to byl mini pick-up různého stáří i opotřebovanosti, jindy docela moderní Honda. A všichni jezdí na plyn. Cena? Přejezd z jednoho konce města na druhý (od hotelu do obchodního centra City) mne stál nějakých 600 rupií (cca 165Kč).

Nepoměřujme to ale našimi penězi a cenami. U nižší vrstvy zdejších obyvatel to může být, odhaduji, i půlka denního platu. - Připadal jsem si později chvílemi, eufemisticky řečeno, jako nějaký koloniální britský boháč. - A čím víc jsem poznával, či spíše viděl, jak zde žijí různé vrstvy společnosti, až jsem se někdy skoro styděl, že jsem na zdejší poměry "bohatý český důchodce se státní průměrnou penzí".

Vyplatilo se mi fyzicky a hlavně psychicky to raději moc neporovnávat.

Konečně přijelo auto Ole.

Trochu jsme se hledali, což se ukázalo jako zásadní problém při všech tamějších cestách. Nicméně, řidič si vás vždy najde. Pak mu musíte nahlásit PIN objednávky. Většinou se platí hotově.

Kartu řidiči Ole zpravidla nepřijímají; platba na účet jak kdy a registrovat si svoji kartu v Ole aplikaci jsem raději nezkoušel. Navíc tady mají v mobilech jakousi univerzální platební aplikaci pro platby. Úspěšně nahrazuje platební terminál - ale, pokud jsem to dobře pochopil, musíte mít místní účet.

Když jsme jeli od metra k hotelu, gratuloval jsem si, že jsem nechtěl jít ten "kousek" pěšky. Jít po okraji silnice, kde je z jedné strany řada obytných domků a na straně druhé místní nevábný potok - to už bych fakt asi celkovým vyčerpáním nedal.

Na fotografii ovšem vidíte okraj té čtvrti, s luxusními domy uzavřenými v hlídaném resortu, Jak jsem se blížil víc k hotelu, domy se stávaly 5 patrovými domky, jakýmisi mini činžáky a stále více se projevoval místní kolorit jiné sociální vrstvy.

Chvílemi jsem se díval se zájmem, chvílemi dost rozpačitě... Ale pak jsem si vzpomněl i na své jiné cesty do východní Asie. Přijal jsem prostě myšlenku, že takto to je a toto je prostě součást Indie. Mnohotvárné, různorodé a že bude jen na mně, co z toho poznám nebo budu chtít poznat.

Konečně jsem stanul před hotelem, který se stal na deset dní mým domovem, jak se říká.

Vlevo od něho byla nezastavěná plocha po vyklizeném, zelení zarůstajícím zbořeništi. Napravo naopak byla menší plechová bouda - slum, ve které bydlela chudinská rodina. Sám hotel pak procházel rekonstrukcí.

A mně nezbylo než si znovu zopakovat:

WELCOME TO INDIA!

Všechna foto: autor