10 dní v Indii (1) - zamilovat si ji či nikoli?

Když už chcete cestovat, měli byste Indii rozhodně zahrnout do svého itineráře. Jednou. To rozhodne. Rozhodne, zda si Indii zamilujete nebo nikoli. A právě to budu zjišťovat v mých blozích o mé cestě tam, 13. - 22. září.

Úvodem dvě závěrečné poznámky:

1. Tyto blogy budou mít vždy stejnou úvodní fotografii - to proto, abyste se neztratili nejen mezi ostatními, ale i mými jinými blogy.
2. "Číslovka do nadpisu nepatří" - pochytil jsem někde v pravidlech. Takže ona "10" je naprosto jednoznačný záměr - opět kvůli lepšímu odlišení od ostatních.

A ještě jedna poznámka úvodem:

Na základě předchozích ohlasů na blogy z cest zdůrazňuji, že nepíšu cestopis! Nedozvíte se, kolik má Indie obyvatel, jaké je složení, které památky navštívit a kolik stojí vstupné, co jíst, kde nakoupit... ani jiné cestovatelské lahůdky se ode mne nedozvíte. Na to máte jiné cestovatelské zdroje. Navíc jsem ta nejvýznačnější turistická místa ani nenavštívil a průběžně pochopíte proč. V blozích píši pouze své osobní zážitky a dojmy - nic víc, ale také nic míň.

No, a teď už jen sbalit kufry a vydat se na cestu!

No, no no... tak daleko ještě nejsme.

Ještě nemám ani sbaleno, ani cestovní náležitosti, ba dokonce ani letenku. A ze všeho nejdříve si musíte "vymyslet" termín - případně jej zkonzultovat, pokud vás v cílové destinaci někdo čeká.

Ano, mám na mysli cestování "bez cestovky". Ne, že bych nevyužíval služeb cestovních kanceláří, zejména pokud se týká dovolených, jako byl třeba Egypt nebo Tunisko. Na druhou stranu se umím sbalit a cestovat po vlastní ose. Takto jsem si před lety zařizoval cesty do Japonska a nebo vloni do Singapuru a Malajsie. Pokud se týká Indie - nebylo tomu jinak.

Proč do Indie?

Stále se mi vybavuje onen naivní vtip:

- Víš co je to milování po indicku?

- Ne.

- Necháme to na "indy".

Jistě jste se zasmáli, jako já - hahaha - ale já jsem moji cestu "na indy" nechat nemohl. Jednak jsem byl vázán jinými cestovatelskými plány tady v ČR, jednak jsem měl domluvenou (a předplacenou) turistickou podporu z hotelové recepce, zástupce majitele. Jiným záchranným lanem byla "armáda" případně více či méně úředních pracovníků typu policisté, obsluha/dozorčí v metru, ochranky... apod.

Proč tedy do Indie?

Jak víte z mnoha mých cestovatelských blogů, rádi cestujeme spolu s mým poloslepým přítelem z Malajsie. Chce toho vidět co nejvíc, dokud ještě trochu vidí a já to chápu. Protože Indie ale byla pro nás velkou neznámou, dohodli jsme se - stejně jako v případě cesty do Japonska - že napřed pojedu sám na průzkumnou cestu. Předestřu: udělal jsem jenom dobře.

Naši cestu podporovala i naše známá Alita Zaurak. Jí se to ovšem do Indie, Nepálu a podobných končin cestuje. Když se podíváte na její fotografii, tak se mezi místním obyvatelstvem naprosto ztratí. Já, s mojí ryze česko-evropskou vizáží i osobností všude působím jak pěst na oko. V určitých místech se na vás lidi doslova vrhají: jednak aby se s vámi vyfotili, jednak třeba pro pár slov a nebo, aby od vás vyzískali nějaký drobný peníz. (Naštěstí jsem ale unikl této otravné pozornosti, což bylo dáno i tím, kde jsem se pohyboval.)

Cílem bylo indické hlavní město Dillí.

Nechtěl jsem se rozptylovat nějakým velkým cestováním. Chtěl jsem se pro začátek soustředit pouze na jedno místo, a kde už začít, když ne v hlavním městě? Tzv. Nové Dillí je součástí  Dillí, nebo také Delhi - jak je označováno anglicky.

Učinil jsem jeden zajímavý postřeh. Velmi rychle jsem na místě pochopil, že druhé největší indické město Bombaj (anglicky novodobě Mumbai) trpí komplexem a vzájemnou nevraživostí s Dillí. Občas zde dochází k zajímavým spíše kulturním a ekonomickým srovnáním (o složitou politiku jsem se nezajímal). Opomíjeno je naopak bývalé hlavní město Kalkata. Dillí zkratka hraje prim.

No, že bych už se konečně rozepsal o zařizování cesty?

Jako vždy - kam, jak, za kolik a kde bydlet.

Průzkumem jsem zjistil nejlevnější letenku. Přes Helsinky mne cesta vyšla na 14 tisíc + pojistka. OVŠEM, ve svatém nadšení nad levnou cenou jsem si nevšiml, že to má jeden háček: a sice zavazadla.

- osobní zavazadlo - ANO

- kabinové zavazadlo do 8 kg - ANO

- odbavené zavazadlo do 25 kg - NE

Nuže, balit opravdu umím. Takže jsem si vše pečlivě naplánoval, tedy především oblečení a prací mýdlo. Díky tomu jsem neměl problém ani s tak omezenými zavazadly.

Co bylo trochu horším problémem, bylo vízum. Totiž, zas až taková katastrofa by to nebyla, kdyby...

Kdybych si byl například hned od začátku všiml, že vízum potřebuji.

I tak jsem to ale zjistil včas. A zjistil jsem, že vízum mohu asi do týdne získat na velvyslanectví - ovšem za nějakých 2,300 Kč. A navíc si tedy dvojmo vystát frontu. A nebo elektronicky, za 50$ / 1,200Kč. V pohodlí z domova. - Toto je ovšem cena za turistické vízum do 30 dní. Delší stojí pochopitelně víc a také se ceny určují podle typu víza, kupř. obchodní a třeba i filmové.

Dal jsem přednost elektronickému vízu. Ale poněkud jsem se ztratil ve změti písmenek, nebo to nemají jasně napsáno. Zkrátka jsem se ohledně víza docela zapotil.

Napřed jsem nepochopil, v jaké formě vízum přijde. A tak jsem poctivě vytiskl A4 žádanku o vízum z elektronického webu, poctivě opatřil fotografiemi - kvůli jedné z nich sem se došel dokonce vyfotit na pasovku... Hlavně jsem ale důsledně ukládal i veškerou elektronickou korespondenci s e-vízum. A to mne nakonec zachránilo!

Protože vše ostatní bylo špatně!

Pochopil jsem to po příletu z Prahy do Helsinek.

Na tomto foto jsem ještě v blažené nevědomosti a dělám si legraci z makety soba se sobí kůží, kterou jsem si mohl zakoupit v Duty Free. Nekoupil jsem. Za chvíli mi totiž začaly jiné starosti. S vízem.

Jistěže za všechno může moje neznalost. Nicméně "oceňuji" i velmi necitlivý přístup pracovníků při odbavení před nástupem do letadla směr Dillí.

Vyžadovali od každého vízum - pochopitelně ne od Indů. Svým způsobem to chápu. Předpokládám, že kdyby přepravili osobu bez víz, musel by ji Finnair zřejmě zase na své náklady přepravit zpět.

"Připravte si víza," zaznělo.

"Víza?" zeptal jsem se.

(Ukazoval jsem totiž dokument už v Praze. Zpětně k následujícímu vzato, v Praze na přepážce ani nevěděli, jak má takové vízum vypadat! Spokojili se s tím, co jsem jim předložil - viz dále. Ostatně, oni mne odbavovali do Helsinek, tak jim to mohlo být jedno.)

"Víza," prsknul poněkud zženštilý pracovník odbavování letů.

"Ale já už jsem to předkládal v Praze, takže znovu?"

"Yes!" odsekl onen mládeneček.

Nicméně, když jsem jeho kolegyni předložil dokument, o kterém jsem se domníval, že to JE vízum - doslova vyštěkla na mne pracovnice:

"To není vízum! To je jen žádost!"

Nechápal jsem a velmi rychle začal propadat panice. Hledal jsem ve složce s papíry - nic jiného jsem neměl.

"Takhle vypadá vízum," přilila asertivně ona pracovnice olej do ohně a strčila mi před nos jakýsi papír.

Postoupil jsem stranou a znovu hledal. Načež ona pracovnice mezi odbavováním po mně hodila: "Nebo emailem přes e-víza." Pronesla to stylem, jako by mi chtěla dát facku.

Pak hodila po onom mládenečkovi: "Prosím tě podívej se na internet, jestli má to vízum nebo ne."

Mládeneček odbavil svoji business třídu a vyžádal si ode mne pas.

Mezitím jsem se snažil uklidnit a soustředit (tréninku mám v tomto směru za 13 let vysílání živého zpravodajství dost a dost). Hledal jsem v historii a cosi  jsem našel a podal to mládenci o odbavení.

"Je to ono?"

"Ano to je ono!"

Ani netušíte, jak se mi ulevilo. A pro jistotu jsem se zeptal:

"A budu to potřebovat ještě v Indii?"

"Myslím, že ne."

Kecal. JEDINÉ, co pasového úředníka zajímalo, byl právě ten jediný email.

No, prošel jsem letadlem sednout si na své rezervované, úplně poslední sedadlo a pozoroval na obrazovce dění před odletem. K mému překvapení jsem zjistil, že rozpětí křídel je tak velké, že je kamera z ocasních křídel ani nezabere celé.

Se zájmem jsem pozoroval celé to hemžení před odletem; to bylo asi tak jediné, co mne z té obrazovky zajímalo. Na filmy apod. si během letu moc nepotrpím. Občas doslova trpím, když "přes řady" vidím nač se dívají spolucestující: zpravidla na to "nejlepší" a "nejatraktivnější" z nabídky. Neboli různé a hrůzné akční filmy nebo tak příšerné cajdáky, že i Rosamunde Pilcherová je proti tomu veledílo. A jak jsem psal v jiném blogu ze Singapuru: indické komedie poznáte podle toho, že herci v nich příšerně "komicky" poulí oči.

Celkem jsem si proto gratuloval, že jsem si zvolil úplně poslední řadu a uličku. Unikl jsem hemžení v letadle a měl jsem klid jen pro sebe.

Jen pro zajímavost, tady máte mapu s celým naším letem. Všimněte si, jak pečlivě je trasa naplánovaná, aby se vyhnula rizikovým místům s probíhajícími konflikty. Pokud se pamatuji, leteli jsme nad Košicemi, Bucharestem, spodem Černého moře a přes Kaspické moře, až pak Afganistánem podél hor.

Po příletu je pro mne samozřejmě nejdůležitější projít vízovou kontrolou. Kromě kabinového kufru a osobní tašky nic víc nemám a tak jdu rovnou k pasovému úředníkovi. Má pro mne pochopení, trpělivě čeká, až nalistuji email s potvrzení víza (tzv. "granted visa")  a neptá se mne dál vůbec na nic. Ani zda mám dost peněz, zda mám ubytování - nic.

A když mi vrátí pas, tkví se v něm razítko s vízem.

A DÁLE: Následuje speciální blog: bonus.
Bezprostřední zážitky zachycené v deníku, který jsem si psal právě pro účely blogů. A hned ten první den je natolik ucelený, že stojí za to jej publikovat samostatně.

Všechna foto: autor