Miroslav Faltus

Bezdomovec

BEZDOMOVEC „Nemám kam jít“...... seděl s utrápeným výrazem na lavičce, vedle sebe igelitku, toho času jeho jediný majetek. Toho člověka jsem znal, tu a tam jsem mu koupil cigaretu či ho pozval na pivo. Provázela ho smůla. Kdysi měl zaměstnání, měl kde bydlet, jenže, jak už to bývá, neštěstí přijde nečekaně a rychle....... Začali se s ženou hádat, jedna hádka střídala druhou a lásku vystřídala nenávist. Těžko říct, čí to byla vina, na vině byl alkohol, ten věčný ničitel lidských srdcí, něco si přidali lidé, kteří rádi, do již bolestivých ran sypou s rozkoší sobě vlastní sůl. Při rozvodovém řízení padla veškerá vina na jeho hlavu, ale ta vždy bývá na obou stranách. Snášel to velmi těžce, přišel o rodinu, o děti a o domov. Naštěstí se najdou lidé, kterým není osud člověka lhostejný a tak mu pomohla dobrá duše ze sociálního odboru místního Městského úřadu. Po rozvodu totiž, aby toho neštěstí nebylo málo, byl propuštěn pro nadbytečnost, tak zněla oficiální verze, ale pravdou bylo, že podnik koupil chlápek, který zde pral „špinavé peníze“. Dobrá duše ze sociálky mu sehnala bydlení, zaregistroval se na úřadu práce, ale protože jeho zdravotní stav nebyl v pořádku, nemohli mu sehnat adekvátní zaměstnání. Bydlel v pečovatelském domě, nájem mu platil úřad. Jednou našel tuláka, kočku, staral se o ní s láskou, a ona mu to oplácela, tak, jak to kočky umějí. Po pár měsících ji někdo otrávil. Hodně lidí v pečovatelském domě mu dávalo najevo, že je jiný, několikrát na něho podali udání, které bylo vykonstruované, nakonec se ze zlosti a z nenávisti pomstili na nevinném zvířeti. Vzal to tělíčko bez života a zakopal ho v parku. Nenávist, ty květy zla, klíčí velmi pomalu, než-li zmohutní, ale pak...... Přemýšlel o svém osudu, o smyslu života, člověk zestárne, stane se nepotřebným kusem nábytku........., právě tak, když nikam nepatří, není nikým..... Napětí v domě se stupňovalo, celý den raději prochodil venku a domů se vracel, až večer, množili se udání, na úřad chodily anonymní dopisy, tu kvůli nadměrnému hluku, tu že byl opilý, a že rušil sousedy. Úřad se tím zabýval, ač to byly anonymy, nikoho nenapadlo, že se to veškeré „haló“, nezakládalo na pravdě, lidé totiž velmi rádi vyčlení ze svého stáda jedince na pokraji společnosti a háží na něho veškeré své vnitřní bahno, své komplexy, své „výkaly“, veškerou žluč, jenž se v každém z nich, ukládala celý život, a zůstala, jako uzamčená Pandořina skříňka. Oběti se hledají snadno, na ty nejubožejší, lidské hyeny háží kameny....... Na byťáku seděl úředník u hrnku kafe, břicho pohodlně vyvalené ven a jedním prstem cosi ťukal na počítači. Měl spadeno na jednoho chudáka. Měl potěšení ukázat, že má moc...... v rukou, a z moci...... úřední, jíž zastupoval......, kdo by se takovým vyžírkou zabýval..... Když se svou ženou souložil, nejdříve ji zmlátil, měli z toho oba rozkoš........., masochistická úchylka v úřední košili...... „Koukejte, už za ním jde zase ta kurva“ řekla jedna bába druhé, nevadilo, že to byla ta dobrá duše ze sociálky.... Ohradil se a v tom napětí, které začalo kulminovat, by se dal krájet vzduch. Ta dobrá duše mu řekla, ať to nechá být.. Jednoho dne byl venku, přišel domů, tam byl vyměněný zámek, uvnitř měl své věci.... Chlap z byťáku si vyčíhal, když nebyl doma a zavolal zámečníka a ten zámek vyměnil. Žádná písemná výpověď z bytu, neměl šanci si sehnat něco jiného. Důvod? Prý neustálé stížnosti sousedů a další a další důvody......., dost na okamžitou výpověď. Byl listopad. Vítr honil po ulicích listí, ve vzduchu plavala líně mlha, bylo chladno. Seděl na lavičce a nikdo si ho nevšímal, oči měl obráceny k nebi. Oči vyhasly, nebyl v nich již život...... Na trávníku, ze kterého slezl sníh, začali rašit první pupeny prvosenek a opodál stojí malá nenápadná tabulka: „HOME HOMINI LUPUS“.