Lisabonská smlouva a plýtvání v EU

Většina zastánců i naprosto všichni odpůrci evropské integrace se vzácně shodují v jedné věci. Je nesmyslné, aby Evropský parlament měl dvě sídla, jak je tomu dnes. Jedno sídlo má v Bruselu, kde zasedají výbory a poslanecké frakce a druhé sídlo je ve Štrasburku, kde probíhají plenární zasedání. Aby toho nebylo pro daňové poplatníky málo, tak má Evropský parlament ještě svůj sekretariát v Lucemburku. Parlamentní cirkus tak neustále kočuje mezi Bruselem-Lucemburkem a Štrasburkem. Ročně to stěhování přijde na 200 milionů euro. Co s tím udělá Lisabonská smlouva? Nic. Tento systém ponechává v platnosti.

Proti europarlamentnímu "kočování" po Evropě se zvedla již nejedna vlna nevole. Poslanci včetně mne podepsali petice žádají o zrušení Štrasburku jako druhého sídla europarlamentu, ale stále tam musíme jezdit. Stejně tak tisíce voličů v celé Evropské unii již v několika peticích žádali o zrušení tohoto plýtvání. A stále se stejným výsledkem. Všechno marné. Když už se věc dostane na stůl, tak Francie vždy ukončí debatu tím, že návrh vetuje.

Proč ale tento systém vlastně vůbec funguje? Je to jednoduché. Unijní úřady jsou předmětem obchodů mezi členskými státy. Téměř každý stát má zájem na tom, aby na jeho území sídlila nějaká unijní insituce. Je to dané tím, že tam pracují velmi dobře placení úředníci, kteří potom bydlí a utrácí v dané zemi své příjmy. Přitomnost unijního úřadu na vlastním území dává rovněž větší pravděpodobnost, že tam budou zaměstnáni lidé z blízkého okolí (což se opět může národní vládě hodit). A kdysi dávno se dohodlo, že sídla EP se rozdělí mezi Lucembursko, Belgii a Francii.

Pokud se podíváme na instituci Evropského parlamentu, tak tam je efekt sídla ve francouzském Štrasburku zjevný. 1 týden v měsíci do města přijede na 4 dny 785 poslanců a tisíce asistentů a dalších úředníků. Celkem to může být 5-6 tisíc osob. Tito lidé zaplní štrasburské hotely a restaurace a dají místní ekonomice dobře vydělat. Navíc každý poslanec může každý rok pozvat na dotovanou návštěvu parlamentu 100 svých spoluobčanů. To znamená, že do Štrasburku (nebo Bruselu) ročně přijede dalších až 78 500 návštěvníků z celé EU. Největším zastáncem Štrasburku jako sídla EP je proto štrasburský starosta. Pro něj je přítomnost této instituce úplně "požehnání".

Pro daňové poplatníky je to ale naopak velmi nevýhodné, protože toto "kočování" stojí navíc 200 milionů euro ročně , což není vůbec málo peněz. Když se sepisovala "evropská ústava" a "lisabonská smlouva", tak zadání od premiérů a prezidentů znělo: "přivést EU blíže k lidem a učinit EU srozumitelnější". Na příkladu sídla Evropského parlamentu vidíme, že toto zadání splněno jednoznačně nebylo. Dle euroústavy i dle Lisabonské smlouvy má být toto plýtvání zachováno i pro další roky. I to je důvodem, proč by Lisabonská smlouva neměla být přijata a proč jsem pro ni nehlasoval.