Pokračování ekozločinu

Říká se tomu „teorie pokračujícího zločinu“ a údajně ten název vymysleli ještě praví sovětští prokurátoři (bez záruky). Jak funguje? Chytili Grigorije, jak kradl popovi z kostelní pokladničky drobné. Měl toho na hrbu už víc, tak, aby si zmírnil trest a získal nějakou polehčující okolnost, práskl Vaňku, že ukradl náklad zeleniny ze státního skladu. Vaňku drapsli, právě když se pokoušel prodat celý náklad už mírně ovadlé zeleniny jednomu keťasovi. Co měl dělat?  Tak udal Ivánka, že to byl on, kdo štípnul dědu Mrázovi berlu Mrazilku a použil ji ke zmrazení hlídajícího „děžurného“ důchodce (sovětské obdoba bývalé závodní stráže), aby mohl ve velkoobchodu s elektronikou ukrást dvacet kusů nedostatkových barevných televizorů značky „Cvětnyj Ekran“. Chytili Ivánka, sebrali mu berlu Mrazilku, peníze za kradené zboží už stejně propil, takže práskl Aljošu, aby si polepšil… atd. atd.  Z jednoho zločinu se postupně vyvinulo třeba deset. Nemáte pocit něčeho důvěrně známého? Třeba jak se dva sešli a jeden nahrával? A jak postupně lezlo na povrch, kdo věděl i kdo prý nevěděl…? 

Aféry našich politiků mne ponechávají chladným. Jejich scénáře jsou podobné - vždy jde koneckonců o peníze. Různé jsou pouze finty, jak se k nim snaží přijít. Aféra pana ministra životního prostředí Drobila mne přece jen poněkud překvapila - nikoli průběhem, ale pokračováním. Poté, co se členové vládní koalice za zavřenými dveřmi dohodli s panem prezidentem, jak vše zamést pod koberec, hned se v jednom médiu objevily spekulace, že se vlastně jednalo o komplot, jehož cílem bylo odstranit ministra životního prostředí Drobila, protože chtěl ve spolupráci s premiérem Nečasem zrušit největší ekotendr na tzv. sanaci starých ekologických škod (jeho hodnota se odhaduje na více než 40 miliard). Takže teorie dalšího zločinu!

Nevím, zda-li je na tom zbla pravdy, nebo se jedná o účelovou fantazii nějakého novináře. Jistě tomu nahrává i fakt, že zakázku za zavřenými dveřmi řeší již druhým rokem několik úředníků ministerstva financí, podivností se kolem ní nakupilo dost, včetně neustálých dohadů o skutečné hodnotě. Jistota je jediná – ekologické škody se řešit musí. Stát se v tomto případě postiženým podnikům zaručil garancemi ve výši zhruba 115 miliard korun, které všichni zaplatíme ze svých kapes, pokud slovo nedodrží. Termín – rok 2015 – se blíží.

Možná by jen stačilo dořešit stížnosti na tendr, podané u ÚOHS v Brně a zveřejnit kvalifikační předpoklady účastníků. Meziresortní komise, jmenovaná již před téměř před dvěma lety mj. pro kontrolu tendru, by mohla začít vyvíjet nějakou činnost. Jistě by bylo vhodné zapojit do procesu i zástupce společností, u kterých mají být škody sanovány. Podřezávat krky kvůli zakázce si pánové ve vládě nemusejí, raději ať to řeší.

Evžen Staněk