...a ještě jednou tento týden o inkluzi ve vzdělávání...

Shromáždil jsem na konci několik aktuálních článků o inkluzi ve školství, všechny jsou z tohoto týdne, ne všichni ale mají z výuky na základní škole praktické zkušenosti, takže pár praktických poznatků snad nebude od věci...

Je dobré, že se neodborná i odborná veřejnost tímto tématem zabývá. Té neodborné je přece jenom pořád po hříchu o trochu víc a postrádám více názorů přímo z praxe. Vzpomněl jsem si proto na svoje působení v základním školství a pokusím se svoje praktické zkušenosti nyní zhodnotit. Utkvělo mi v hlavě několik věcí, v první řadě to, že děti na prvním i druhém stupni jsou více či méně přetěžované. Musí zápolit s mnoha věcmi, které v podstatě neodpovídají jejich schopnostem ani jejich věku, což je problém, protože vy jako učitel se musíte potýkat s tím, jak jim to vysvětlit tak, aby to v rámci svých kompetencí pochopily.

Školní vzdělávací program je neúprosný, hodinové dotace nijak valné a tak zjistíte, že třeba řekněme v šesté třídě máte jenom několik hodin na to, abyste vyložili kupříkladu celý Egypt, kterým se zabývá celý vědní obor egyptologie, a tak si říkáte, jestli to není málo, jenže to nikoho nezajímá, protože potom už musí přijít přece Řecko a Alexandr Makedonský, potom Řím, atd. Poznenáhlu začnete mít pocit, že je to vlastně jedno. Že není zas až tak důležité, co učíte a o čem a jak, ale že je podstatné to, že se vlastně něco pořád děje, že se děti mají čím zabývat, a že po této hodině přijde tahle přestávka, potom se přesuneme tamhle a bude tamta přestávka, potom se převlékneme, přezujeme, jdeme na oběd do školní jídelny, atd.

Trochu to připomíná cirkus na kolečkách a zejména na prvním stupni by mělo pořád platit škola hrou. Ne, nechtěl jsem v úvodu školní výuku degradovat, protože vím, že jsou učitelé a učitelky, které to berou smrtelně vážně, ale je to do určité míry kolotoč a vy se musíte postarat o to, aby děti měly co na práci, abyste upoutal jejich pozornost, aby takzvaně v hodině pracovaly, protože jedině tak docílíte toho, že nebudou dělat věci, které nechcete, a že budete mít kázeň, která je zase nezbytná k tomu, abyste je mohl něco naučit. Je ale strašně naivní se domnívat, že ty děti mohou ve čtvrté třídě například ve vlastivědě pochopit Jana Husa a přesto jste nucen jim ho vysvětlovat, respektive vykládat. Vzhledem k tomu, že máte malou hodinovou dotaci a nejspíš jste už ve skluzu, tak musíte přistoupit k tomu, že výuku vedete takzvaným frontálním způsobem.

Frontální výuka je totiž nejrychlejší, pro učitele se může zdát nejnáročnější, ale pravdou je spíše to, že je nejnáročnější pro žáky. Vlastně dodneška nechápu, proč je frontální výuka na základkách tak upřednostňovaná, je to dle mého názoru způsob výuky, který je na základní škole dosti problematický a pokusím se to demonstrovat na příkladu již zmiňovaného Jana Husa ve výuce vlastivědy ve čtvrté třídě. Tak nemusíte začínat zrovna tím, že nevíme přesné datum, kdy se narodil, to by nemuselo v žácích vzbudit zrovna důvěru a mohlo by to vést k dotěrným otázkám všeho druhu, takže co třeba uvést pro začátek, že to byl český katolický kněz, což zní docela dobře, jenže...

Někteří žáci se začínají hlásit a kupodivu to není proto, že by se chtěli zeptat, jestli se mohou napít nebo jestli si mohou dojít na záchod. Nevím, co to je za zvyk, že se ptají, jestli se mohou napít, nikdy by mě nenapadlo něco tak absurdního od desetiletých dětí žádat, ale jiné učitelky zjevně ano. Nyní už ale chápou, že mě se na to ptát nemusí, neboť jsem jim ozřejmil, že pitný režim je plně v jejich režii, takže jde v tomto případě o něco jiného. Chtějí vědět zejména to, co to je “katolický“ a co to je “kněz“. Musíte si nějak pomoct, protože když začnete vykládat, že kněz je církevní hodnostář či představitel, dostanete se opět do slepé uličky, protože to jsou zase jenom neznámé pojmy.

Naopak musíte řešit to, že při frontální výuce žáci v podstatě nemají co dělat, jenom Vás poslouchají, protože samostatně zapisovat nejsou ve čtvrté třídě ještě schopni. Takže se brzy začnou nudit a vyrušovat, čili musíte reagovat tím, že změníte rytmus a přinutíte je, aby si konečně otevřeli sešity, napsali si dnešní datum a začali si psát poznámky, které zapisujete na tabuli, ale samozřejmě se opět dostáváte do úzkých, protože žáci nevědí co jsou to ty odpustky, proti kterým Hus kázal. A co je to ono “přijímání pod obojí“?  Odpustky budou asi větší oříšek, tak začneme od toho jednoduššího, neboť tak to nějak už Komenský říkal, takže přijímání pod obojí...

„No, víte, kněží si rádi nechávali víno pro sebe, nechtěli se o něj moc dělit. Znáte to.“ podíváte se na třídu a zdá se, že vědí. „Nechtěli to dávat těm obyčejným lidem.“ Třída se tváří stále, že chápe, máte pocit malého vítězství, dodáte si tím pádem odvahy a řeknete větu, kterou všechno zase zabijete: „Takže jim dávali jenom ty oplatky“ a najednou  vidíte, že opět nechápu nic. „Jaké oplatky?“ ptají se. „Hostie,“ vyhrknete v sebeobraně, nicméně už víte, že jediná otázka na světě, která může nyní následovat zní: Co je to hostie? Záhy zjistíte, že vysvětlit těmto malým lidem, za co byl Jan Hus odsouzený k trestu smrti, a proč byl upálen na hranici jako heretický kacíř, je nadlidský výkon, protože opět netuší, ani co je to heretik, ani co je to kacíř, natož koncil či exkomunikace.

Žák v první lavice se neustále otáčí, má z toho velkou legraci, ale je “dys“, takže ho přesadit nemůžete. Žák ve třetí lavici si hraje s dlouhým třiceticentimetrovým pravítkem, div, že s ním spolužákovi  nevypíchne oko. O přestávku se mu ho snažil kamsi zasunout, takže ho teď asi mrzí, že spolužák sedí pevně na židli. Je taky dys, takže na něj nemůžete zvýšit ani hlas. Jenom mu pomalu vysvětlíte, že bude lepší, když pravítko odevzdá, aby si snad neublížil.  Jste tak rád, že si žáci opíší aspoň základní poznámky do sešitu, snažíte se ještě aspoň něco zopakovat, přičemž opět narážíte stále dokola na to, že musíte vysvětlovat základní pojmy a žáci mají pocit, že s nimi mluvíte cizí řečí, do toho už nejspíš přemýšlejí o tom, jestli mají modelínu na výtvarnou výchovu nebo jestli ve školní jídelně nebude zase ta hnusná polívka s mrkví jako byla včera.

Hodina utekla jako nic a je zřejmé, že si toho žáci dneska příliš neodnesli, a když byste se zítra nebo za týden náhodou snažili na dnešní hodině nějak stavět, tak zjistíte, že to nejde, že jste pořád jenom na začátku a posunuli jste se maximálně jenom o nepatrný kousek. Ale příští týden už bude zase něco jiného, anebo si raději zopakujeme Karla IV., protože tam nám to šlo daleko lépe...tam jsme se chytali, protože přece postavil Karlův most a taky založil univerzitu a tam máme taky letopočty, které si někteří žáci pamatují. No, když jsme u té Karlovy univerzity, zapomněl jsem jim říct, že Jan Hus byl také jejím rektorem. Ale to by zase znamenalo potýkat se s vysvětlováním, kdo nebo co je to rektor...No, tak třeba příště, aby těch neznámých pojmů nebylo najednou příliš mnoho...Je to prostě složité a v podstatě daleko složitější než třeba na střední škole, kde frontální  výuka je samozřejmě daleko příznačnější.

Nemůžete se ale stejně zbavit dojmu, že to není příliš optimální. Nabyl jsem běhen své praxe dojmu, že na základní škole je frontální výuka zbytečně nadužívána a myslím si, že plánovaná inkluze může základnímu školství pomoci v tom, že by se tato metoda tolik nepoužívala. Navíc je to metoda, která, jak jsem se snažil ukázat, se do značné míry míjí účinkem a nemají ji v oblibě ani žáci. To, co se naopak mezi žáky oblibě celkem těší, jsou takzvané skupinové projekty, které lze právě postavit proti frontální výuce do protikladu. Takže, když si dáme zase jako příklad Egypt, tak rozdělíte třídu do několika skupin a jedna skupina zpracuje, dejme tomu, podnebí a přírodní podmínky, druhá zemědělství a hospodářství, třetí stavitelství a pyramidy, čtvrtá kulturu a náboženství, atd.

A tímto způsobem se žáci dozvědí celkem dost věcí a ještě se naučí další kompetence, jako je skupinová práce, kooperace, nějaké vyhledávání a třídění informací, atd. Žáky to baví daleko více a výsledkem může být celkem zajímavá hodnotná práce, která se dá na nějakou dobu někam zavěsit či vystavit, takže to potom nějak vypadá a má to déletrvající působení, než jenom nějaké z tabule opsané zápisky v sešitě, které jsou navíc někdy pro žáky těžko srozumitelné a zapamatovatelné.  Jsem přesvědčen o tom, že frontální způsob výuky by se měl střídat s prací ve skupinách, se skupinovými projekty, a dalšími neortodoxními metodami, aby vyučování bylo pestřejší a dejme tomu i hravější, vždyť na základní škole zejména na prvním stupni pořád mluvíme o dětech.  A myslím si, že inkluze k tomuto účelu může docela dobře napomoci.

Samozřejmě budou vždycky takoví všelijací odborníci, kteří budou tvrdit, že to jenom zdržuje a že se tím někteří brzdí, atd. Je to samozřejmě nesmysl. Je to vlastně něco podobného jako dejme tomu s malotřídkou pro 1.-5. ročník. Nikdo se snad nedomnívá, že dítě pátého ročníku bude číst a psát hůř jenom proto, že dítě v prvním ročníku, které je s ním v jedné třídě, ještě číst ani psát neumí. Je to otázka dalších věcí, zejména celkového počtu žáků ve třídě, počtu asistentů, atd. Když budete mít třídu třiceti takzvaně normálních dětí a třídu, dejme tomu, dvaceti s jedním žákem se zvýšenými potřebami, tak se domnívám, že ta druhá třída na tom bude ve výsledku i výsledcích pořád lépe, obzvláště když bude mít k dispozici nějakého toho pedagogického asistenta.

Moje zkušenosti se speciálními školami nejsou nijak valné. A dokonce mnohé speciální pedagogy a pedagožky nepovažuji za nějaké vynikající speciální odborníky. Uvedu jeden příklad za všechny, byl jsem na jedné nejmenované speciální škole, abych zde ve svém osobním volnu vyřídil jistému žákovi, který tam docházel, přihlášku na nějaký učební obor. Speciální učitelka byla od počátku naprosto arogantní a dávala mi neustále najevo svou speciální nadřazenost a zejména potom neustále zdůrazňovala, že něco nejde, a že to není jen tak, a že tohle a tamhleto, a že tomu vůbec nerozumím. Abych to zkrátil výsledek je takový, že tento žák nikdy nikam na žádnou další školu nenastoupil a skončil na pracovním úřadě. Takže se domnívám, že inkluze by pomohla i mnohým speciálním učitelkám, aby pochopily, že nejsou tak výjimečné ja,k si některé bohužel stále myslí.

Samozřejmě, že existuje něco, co se odborně nazývá “resistance to change“. Je to celkem známá a veskrze přirozená reakce, dobře popsaná v literatuře, která nastává vždycky při implementaci nějaké novoty, či změny. Změna vždycky vlastně vyvolává určitý odpor, určitou rezistenci, protože je to nějaké vybočení ze zaběhnutých kolejí, atd. Ale na druhou stranu je třeba si uvědomit, že inkluze tu do jisté míry byla, je a bude vždycky a v prvních třídách to třeba není ještě tolik znát, ale v dalších a dalších třídách, jak si rodiče začínají vyběhávat různé papíry a posudky z psychologicko pedagogických poraden, tak najednou máte třídu, kdy spousta dětí má najednou nějaký papír, že na ně stejně musíte být pomalejší, musíte brát různá měřítka při hodnocení, atd.

Inkluzí lze nazývat i to, že do třídy někdo takzvaně propadne, jak správně zmínil pan Havránek ve svém blogu, atd. Samozřejmě, je to otázka i rasová nebo spíše rasistická. Já osobně můžu říct, že jsem se s tím v praxi setkal, nakonec je to i zdokumentováno v různých publicistických pořadech, že když se šla ptát do školy figurantka tmavé pleti, bylo jí řečeno, že místo pro její dítě není a když přišla figurantka bílé pleti, tak místo bylo okamžitě. Je to smutné, ale děje se to. A těžko někomu něco vyčítat, protože v zájmu ředitelů je, aby se o jejich škole mluvilo dobře, a aby rodiče se tam nezdráhali svoje děti dávat, protože na počet žáků jsou navázány další a další věci. Výsledkem je potom to, že vznikají segregované školy a toto se potom přenáší samozřejmě dál na další věci, které se přenášejí do dalšího života. Vracíme se tak vlastně proti proudu času do dob, které jsme měli už za překonané, kdy byly v jistých zemích třeba restaurace jenom pro bílé, byly segregované čtvrti, doprava, atd.

Jsem z tohoto důvodu za inkluzi celkem rád a myslím si, že v tom není nic špatného. Možná, že se taky dočkáme doby, kdy ředitelé a učitelé nebudou nuceni počítat ve třídách nějaké romské děti, podle oficiální existující metodiky, že Rom je ten, kdo se za něj považuje nebo ho za něj považuje majorita jeho okolí. To je totiž věc, proti které se ředitelé řady základních škol bouřili, neboť to považovali za něco, co není jejich posláním, respektive, že je to proti jejich poslání, poslání školy, navíc proč by se měl někdo na takové věci ptát nějakých dětí, a proč je nutné je tímto způsobem stigmatizovat již od školního věku. Domnívám se, že inkluze ve vzdělávání by mohla pomoci i v tomto směru.

Ze všech článků, které jsem uvedl na konci považuju paradoxně za nejslabší ten, který by měl jako jediný představovat onu odbornou veřejnost, totiž pondělní článek Václava Klause mladšího, bývalého dlouholetého ředitele soukromého gymnázia v Praze, se základním školstvím však evidentně do styku příliš nepřišel. Článek je možná jako vtip dobrý, ale úsměv Vám na rtech ztuhne ve chvíli, když si uvědomíte, že Václav Klaus mladší je rovněž odborným poradcem pro školství ODS...jablko zde nepadlo daleko od stromu, takže kontroverze je to nejdůležitější, co článkem prostupuje.  Chápu ale i obavy a různé argumenty rodičů, kteří mají pocit, že kvalita výuky se zhorší, a že tím jejich potomek utrpí újmu na svém zdárném vývoji. Ale nemyslím si opravdu, že by ta otázka byla takto postavena.

Pes bude zakopán asi někde jinde než v inkluzi ve vzdělávání. Bude to spíše v penězích, respektive ve financování regionálního školství. Jsou stanoveny různé minimální a maximální počty žáků ve třídě, přičemž ten maximální počet žáků je možné na různé výjimky stanovit až na číslo 34, třídy se slučují a šetří se peníze za učitele, kteří tak přicházejí o práci. Myslím si, že tyto otázky jsou z hlediska kvality výuky daleko zásadnější než samotná inkluze, a pokud rodiče mají nějaké obavy, měli by v prvé řadě pátrat po těchto věcech.

Nemá cenu zastírat, že ne všichni učitelé a učitelky (a v základním školství je pořád více učitelek, v tom se nic nezměnilo ani 26 let po revoluci) jsou z inkluze nadšeni. Je to samozřejmě ona známá psychologická bariéra, resistance to change, o které jsem už psal výše. Berou to jako práci navíc, jako přívažek. Většinou tak ale mluví, co si budeme namlouvat, ti méně schopní, kteří jsou zvyklí na svůj klid a zaběhnutý pořádek. Ovšem učitelské povolání není jenom o tom, něco vyložit, předat nějaké penzum vědomostí, ale zahrnuje i výchovu, interakci a sociální otázky. Bylo by hezké si zkrátka jenom odučit svoje povídání, podepsat se do třídní knihy, že jsem tam byl a odejít do kabinetu na kafe, ale takhle to může fungovat snad jenom na přednášce na vysoké škole a ne v základním školství.

Když jsem nastoupil na svou vůbec první základní školu, byla to škola, kam jsem před tím chodil jako žák, což je mimochodem největší chyba jakou můžete jako začínající učitel udělat, občas jsem se zastavil za starší kantorkou, která mě měla v páté třídě na matematiku. Jednou vytáhla odněkud jakýsi stoh sešitů a říká mi: „Tohle jsou, Davide, vaše sešity z geometrie z páté třídy.“ Podíval jsem se překvapeně na  několik prvních sešitů navrchu a skutečně, byla tam jména mých spolužáků a pod nimi všeříkající označení třídy “V.B“. Sebe jsem tam ale naštěstí nenašel. Nebylo mi však stále jasné, proč tyto sešity skoro dvacet let opatruje jako oko v hlavě. Potom mi to vysvětlila: „Kdyby žáci v devátých třídách rýsovali tak jako vy v páté třídě, byla bych šťastná.“ Nemohl jsem uvěřit vlastním uším...

Vzal jsem jeden sešit bývalého spolužáka, o kterém jsem věděl, že rýsoval jako kopyto. „Podívej se tady, jak to namastil na konec stránky, to je stupeň dolů,“ říkám jí. Ona na to s vlídným úsměvem: „Dneska se to už tak nebere, jsem ráda, že si přinesou tužku.“ To mi už jako vysvětlení docela stačilo a to jsme nebyli zrovna nějaká vzorná třída, spíše naopak, byli jsme problémoví. Ale i tak jsme měli ve srovnání s dnešními žáky lepší výsledky. Říkám to tu proto, že odpůrci inkluze často mluví o tom, že se kvalita výuky zhorší a zhorší se i studijní výsledky, ale je to skutečně pravda? Studijní výsledky žáků se za poslední roky zhoršily, což vyplývá z řady mezinárodních srovnání, a to přesto že spousta učiva se vypustila, nároky se o zmenšily, a to světe div se bez jakékoliv inkluze. Jak je to možné? Rád bych, aby toto odpůrci inkluze nejprve vysvětlili, proč i s menšími nároky dosahují žáci horších výsledků...? Proč propadáme ve srovnání s ostatními zeměmi, protože za toto žádná inkluze opravdu nemůže.

A já si skutečně pamatuju, že na základní škole jsme probírali i středoškolskou matematiku a na střední škole zase vysokoškolskou a nikdo se nad tím příliš nepozastavoval. Dneska se už tyto věci raději neprobírají vůbec, protože všichni jsou rádi, když ti žáci zvládnou aspoň to co mají. Samozřejmě, že tenkrát byly jednotné osnovy a  i stejné učebnice pro všechny, o to to bylo relativně jednodušší, ale faktem prostě zůstává, že se dnešní žáci jsou v průměru tak nějak pomalejší a jsou na ně kladeny o trochu nižší nároky. Neříkám, že tak tomu je ve všech předmětech, ale třeba u té zmiňované matematiky, či geometrie, to je patrné na první pohled.

Ten trend je tu dlouhodobě a souvisí nejspíše s rozvojem počítačových a mobilních technologií. Protože zatímco my jsme byli masírovaní více méně jenom ve škole, tak nynější děti jsou masírovány ze všech stran, počítači, telefony, tablety, sociálními sítěmi, herními konzolemi, atd. Takže prostor na školu se jim tak do značné míry zmenšil. Všichni ti, kdo nyní volají, že inkluze bude mít na vyučování a jeho výsledky negativní výsledky, a že to je všechno prostě špatně, by se měli zamyslet, proč nevolali dřív, když onen propad začal. Lžou si jenom do vlastní kapsy, protože inkluze na to žádný vliv mít nemůže. Pokud přispěje k rozvolnění výuky, nemusí to být hned špatné, může to mít na výuku dobrý vliv a děti si mohou z hodiny odnést paradoxně více.

K rozvolňování výuky by stejně docházelo, tak jako k němu došlo za posledních dvacet let... Systém se pomalu vyčerpal, výuku je třeba zaměřit více prakticky než teoreticky, aby žáci byli se svými znalostmi lépe připraveni pro dalším studium či přípravu na zaměstnání. A o to by ve škole přece mělo jít v první řadě. Jinými slovy ty věci se stále v čase mění, i když si to příliš neuvědomujeme. K inkluzi v nějaké míře vždycky stejně docházelo, a to co někteří nyní označují jako masívní a nečekaný zásah do školství, jeho systému a tradice, je vlastně docela obyčejné a přirozené vyústění dlouhotrvajícího kontinuálního procesu, který byl započat někdy před dvaceti lety...