Ivan Kraus žije v Německu a jako spisovatel je na volné noze. V jedné své povídce popisuje, jak na něho pošťák divně kouká, když jde kolem půl deváté otevřít v pyžamu. Já v tuto dobu ani neotvírám, protože když blbě čumí německý pošťák, nedovedu si představit, jak by se asi tvářil ten český, až by mě uviděl v županu, rozespalou se zalepenýma očima, vlasy trčícími na všechny strany a vražedným pohledem, který signalizuje Který debil otravuje už po ránu? Nota bene, ještě u nás na malém městě. To by si zas místní drbny měly o čem povídat.
Ono stačí, že dělám doma. Pro většinu lidí to znamená, že v podstatě dělám kulový, flákačka a brnkačka. Spíš si, do kolika chceš, děláš si, co chceš. Můžeš kdykoliv kamkoliv odjet a nemusíš se doprošovat šéfa, aby ti dal dovolenou nebo náhradní volno. Nikomu se nemusíš zpovídat, co zrovna děláš a proč to děláš. Prostě pohoda.
Lidi zlatý, ono to není tak jednoduchý. Za prvý si musíte tu práci sehnat. A věřte, že tomu musíte věnovat hodně času, za který vám nikdo nic nedá. Živím se jako překladatelka a copywriterka, což znamená oslovovat agentury a firmy, vypracovávat zkušební překlady či reklamní texty. A protože je nyní více překladatelů než překladů, stalo se mi nejednou, že agentura, s kterou jsem několik let spolupracovala, náhle zkrachovala, čímž mně vypadl jeden ze zdrojů příjmů. Nebo se vymění celý management, který si s sebou přivede své kamarády, a vypadnete jim z databáze. A pak zjistíte, že se vám jaksi ztenčilo portfolio agentur, které vám zadávají práci, takže se celé to kolečko hledání, nalezení, nabízení, svitnutí naděje, příslib, odmítnutí, zklamání, nejistota, chandra, vyhrabání se z toho, nové hledání roztáčí znovu a pořád dokola.
A o tom, jaké to je prorazit ve vydavatelské branži, se nemá cenu rozepisovat. To je v lepším případě námět na další román, v horším na psychiatrické pojednání, které bych však už nepsala já.
Mnohdy mám naplánováno něco na víkend, ale dostanu zakázku o desítkách stránek. A takové se neodmítají, protože vás de facto živí. A tak svůj soukromý život neustále přizpůsobuji tomu, zda mám práci, či ne. Už jsem takto musela zrušit plno akcí, o nichž mi pak říkali: „Škoda, žes tam nebyla“.
A když s vydatnou pomocí očních kapek Visine přeložím něco kolem stovky stránek a po mnoha dnech intenzivní práce vylezu ven se psem, tak potkávám známé, a ti mi říkají: „Ty se máš, ty si chodíš dopoledne s pejskem, to já musím dělat.“ Nevím, co tito přepracovaní zrovna dělají na ulici, ale já nemám sílu jim cokoliv vysvětlovat.
Můj muž bude o Velikonocích brázdit moravské cyklostezky. Hádejte, co budu dělat já?
