Na železnici dějou se věci

Stejně jako Sheldon Cooper neumím moc řídit auto, a když někam potřebuji svézt, musím otravovat druhé. A stejně jako Sheldon Cooper strašně ráda jezdím vlakem.  

Ze Sedlčan do Prahy samozřejmě jezdím autobusem, jelikož naše město je součástí pražské integrované dopravy, takže jízdenka zakoupená v buse u nás platí i pro metro, tramvaje a autobusy v Praze. Pokud však cestuji někam dál než do Prahy nebo někam úplně jinam, preferuji vlak.

Cestování vlakem je totiž velice zábavné. Kde jinde než ve vlakovém kupé si můžete zahrát s naprosto cizí rodinkou se třemi dětmi hru "myslím si"? A kde jinde narazíte při této hře na šestiletého chlapečka, který si tvrdošíjně myslí psa, a pokaždé, když na něho přijde řada, sourozenci bez váhání vystřelí dotaz "Je to pes"?

A kde jinde než ve vlaku vám mohou prťata při čtení tahat za šňůrku u knihy, která slouží jako záložka? A kde jinde mohou tyto malé děti zjistit, že vaše obyčejná voda v petce položená na stolku chutná mnohem lépe než jejich limonáda či džus? A kde jinde než ve vlaku, jakmile lehce naznačíte, že nejste prudič a zakyslá ochechule a dětskou společnost vítáte, už máte ty caparty na klíně a hrajete tleskanou či si zalamujete prsty?

A kde jinde než ve vlaku bych se z hovoru s jednou spolucestující dozvěděla, že z Prahy do Hradce Králové je to jen za kilčo? Že zde platí sleva z hlavního města do krajského města. Ale nesmím u kasy říct, že chci jízdenku Sedlčany - Hradec, nýbrž zvlášť jízdenku Sedlčany - Praha a Praha - Hradec, protože ne každý zaměstnanec železnice je nakloněn, sám od sebe tuto slevu dobrovolně prozradit.

Nedávno jsem jela od maminky právě z Hradce Králové. Usadila jsem se v novějším typu vagonu, není to kupé, které se zatahuje dveřmi, sedadla jsou zde uskupena podobně jako v autobuse, avšak ne za sebou po dvou, ale naproti sobě do "čtyřky" a mezi nimi je ulička. Nastoupila zde nějaká cizinka, rozhlédla se kolem a anglicky se zeptala přítomných, kdo jede do Prahy na hlavní nádraží. Ač moje angličtina je velmi chabá, zareagovala jsem, neboť nikdo jiný se k tomu neměl. Slíbila jsem oné slečně, aspoň jako slečna se mi jevila, že ji pak v Praze upozorním. Načež se slečna uvelebila ve vedlejší čtyřce, vytáhla mobil a až do Poděbrad nepřetržitě hovořila anglicky s nějakým Eddiem. Kladla mu neustále nějaké otázky a hlasitě vyčítala, že dosud na žádnou uspokojivě neodpověděl. Cestující po ní nevraživě pokukovali, protože ji bylo slyšet na celý vagon, nejzamračeněji na ni však zahlížel pán, který seděl přes uličku.

V Poděbradech si slečna na chvíli dala v telefonování oraz, a když se vlak rozjel směrem ku Praze vytočila jiné číslo a s dotyčným až na hlavní nádraží vesele cvrlikala polsky. Nevím, jestli polština pro lepší srozumitelnost vyžaduje mluvit důrazně a zřetelně, v každém případě do toho telefonu chvílemi až ječela. Pán přes uličku to nevydržel, vytáhl notebook a začal na něm hrát nějakou hru. Určitě znáte různé melodie, které doprovázejí počítačové hry, a když vyhrajete, halasné cinkání pokladny. Tak tuto kakofonii si pán pustil na plný céres a házel očkem po telefonující slečně, co ona na to. Slečna jako jediná z přítomných to vůbec nezaregistrovala, tak byla zabrána do hovoru.

Celý ten cirkus se podařilo přeřvat starší dámě v sukni nad kolena se špatně nabarvenými rezatými vlasy. Přistoupila ještě se dvěma kamarádkami v Poděbradech. Ty dvě si sedly naproti bez přestání telefonující cizince a zmíněná zrzka naproti pánovi s vyřvávajícím notebookem. Natočila se ke svým parťačkám, vyhrnula si sukni a do uličky vystrčila nožky, co už zjevně něco pamatovaly, a mlela a mlela. Pak jim ukazovala v mobilu fotky s vnoučaty, a když si jedna z dam povšimla, že má na každé fotce v ruce cigaretu, bodře poznamenala: "To já vždycky vyženu smrady na zahradu, sednu si na lavičku, zapálím si cigáro a koukám se, jak se tam prdelí."

V Praze na hlavním nádraží jsem přerušila polskou konverzaci, vytáhla slečnu z vlaku a přesedla na rychlík Praha - Budějovice a v Olbramovicích na lokálku směrem na Sedlčany. Před Kosovou Horou se nějaký pán chystal vystoupit. Oblékl si kabát, dokonce klobouk nasadil a do ruky popadl igelitku obřích rozměrů plnou nevím čeho. Dle toho, jak s ní manipuloval, zdála se poměrně těžká. Vystoupil z vlaku, kde na něho již čekala drahá polovička. Dal jí letmý polibek, vrazil do ruky igelitku, ruce strčil do kapsy a vydali se směrem od vlaku. Tak tomu říkám mužská emancipace. Na tuhle dvojici si gender sufražetky hned tak nepřijdou.