Nedávno jsem se rozhodla, že své mamince důchodkyni usnadním práci v kuchyni a koupím jí myčku nádobí. Už když jsem ji v obchodě vybírala, tak jsem si uvědomila jak moc je to jiné, než když jsem si před časem tento spotřebič pořizovala sama pro sebe.
Tehdy jsem na internetu složitě zkoumala parametry, jako je ekonomika provozu, spotřeba vody, hlučnost atd…nemalou roli při výběru hrál design, do své nové moderní kuchyně jsem potřebovala aby byla vestavěná a měla ovládací panel v chromované úpravě. Docela jsem se zapotila, než jsem konečně našla a objednala tu pravou
Na budoucí maminčinu myčku jsem měla zcela jiná kritéria. Tentokrát mi všechno bylo jedno a do obchodu jsem vstupovala s jediným zato však zásadním požadavkem. Myčka musí mít absolutně jednoduché ovládání, ideálně na dva čudlíky. Měla jsem štěstí. Stála tam krásná, celá stříbrná a dokonce v akci za velmi přijatelnou cenu.
Za pár dní ji už instalatér zapojoval v maminčině kuchyni. Rozlepili jsme ji, vyndali z ní společně všelijaké ty polystyrénové vycpávky a návody. Řemeslník odešel a já si nasadila brýle, abych nastudovala, kterak postupovat při jejím prvním spuštění. Bylo to celkem jednoduché, stačilo naplnit zásobník solí a navolit libovolný program a nechat ho dojít do konce. Zmačkla jsem tedy první čudlík s nápisem EKO slibující úsporné mytí a druhým - hlavním čudlíkem - jsem prázdnou myčku uvedla předpisově do prvního zkušebního provozu. Vše proběhlo hladce a na LED displeji se začalo odpočítávat 30 minut.
„Až to dojede do konce, tak mi řekni,“ pravila jsem vítězoslavně směrem k mamince, která vše pečlivě a mlčky sledovala přes své silné dioptrické brýle. Po té jsme se vydala po své práci na zahradě. Kolem rodinného domku je jí vždycky dost. Za chvilku jsem jako vždycky dokonale ztratila pojem o čase a na novou myčku nádobí jsem docela zapomněla.
Dokud se ovšem přede mnou neobjevila maminka jako tichý stín. Tvářila se velmi nešťastně. „Copak? Stalo se něco?“ zeptala jsem se účastně. „Pořád meje,“ odpověděla dutým hlasem plným zoufalství. “Jak, meje?,“ zeptala jsem se poněkud přihlouple. “No jak. Přece svítí, hučí, napouští, vypouští..a pak zase svítí, hučí napouští a vypouští. A už to trvá skoro čtyři hodiny“.
Propadla jsem panice a běžela do kuchyně. „To není možné,“
Myčka stála na svém místě. Zářila novotou, zrovna si čiperně pobublávala a na displeji hrdě hlásila, že to hodlá ještě činit přesně dvě hodiny a padesát pět minut. Bylo mi jasné, že něco není v pořádku a to tak, že velmi.
„Mami, nemačkala si něco?“ zeptala jsem se přísně. „No jo, ale vždyť si říkala, to mám dojet do konce a tak jsem …“ do očí té mé dobré mateřské duše se začaly vkrádat slzy. Zahleděla jsem se spolu s ní na úhlednou řadu tlačítek, pro jednotlivé programy a pak mi to konečně došlo. „ Aha, ty jsi je mačkala hezky jeden za druhým až do konce.“ Odpovědí mi bylo horlivé kývání hlavou. Musela jsem se hodně snažit, abych zadržela smích a zachovala důstojnost situace. „Neboj, dáme to do pořádku.“
Znovu jsem si nasadila brýle a v návodu nastudovala postup, kterak se zastaví již jednou spuštěný program. Našla jsem to. Stačilo příslušný čudlík podržet zmačknutý tři vteřiny. Myčka pípla, naposledy si odfoukla a zastavila se. Ulevilo se mi a i na maminčině obrýlené tváři se konečně rozhostil klid a mír. „Ani nevíš jak jsem ráda, takových peněz stála a já už měla strach strach, že jsem ji rozbila. To víš jsem už stará, na mě jsou tyhle vaše moderní věci už moc složitý. „Ale, to zvládneme, uvidíš,“ uklidňovala jsem ji a přitom jsem usilovně přemýšlela jak.
Pak mě osvítil nápad. Někde tady v šuplíku by měla být, taková široká červená lepící páska. Tady je. Vzala jsem nůžky a vystřihla z ní dvě velké červené šipky a nalepila je na ovládací desku myčky přímo ke dvěma stěžejním čudlíkům: Jednu k programu EKO a druhou k hlavnímu vypínači. „Tak mami a ode dneška už budeš mačkat jenom tyhle dva. Jasný?“ Opovědí mi opět bylo horlivé kývání. A od té doby to funguje a ke spokojenosti nás obou.
