Slepice 3: Moje holky a Hundertwasser

Naše křehké slepičí soužití trvá právě týden…holky už začínají chápat svůj denní režim, základní úpravy na kurníku jsou také dokončené. Jsem hrdá, že jsem to dokázala a užívám si to...

 Dveře kurníku jsou sice stále provizorní (báze prkno gumycuk), ale jejich rozebírání a skládání už netrvá hodiny, ale jenom malou chvilku. Zapomněla jsem se zmínit, že po smrti maminky mám v domě nájemníky, kteří mají velice milou devítiletou dcerku Nany. Ta se mnou od počátku sdílí ke slepicím naprosto stejné veskrze pozitivní city. Po škole občas vodí do kurníku exkurze svých spolužáků. Poprvé přivedla dvě kamarádky, včera jich již připochodovalo celé procesí. Nany je úžasná slepičí průvodkyně, nejdříve jim zasvěceně vysvětlí, která je která a čím se od sebe liší, aby je správně oslovovaly jménem. Pak přijde popis stravovacích zvyklostí slepic a následuje praktické cvičení, naposledy jim děcka pod jejím odborným vedením z hlíny vyšťourávala a nosila žížaly. Oči jim při tom zářily radostí. ( dumám zda stejně budou zářit i maminky až uvidí jejich ruce) A to nadšení, které mezi nimi zavládlo, když si od nich některá ze slepic zobla? Nádhera. Ani se mi nechtělo věřit, že nejde o městské, ale o venkovské děti. Holt doby, kdy slepičky běhaly po každé zahrádce jsou už dávno  pryč. I když s postupem ekonomické krize a zvyšující se oblibou zdravých potravin se to třeba brzo zase změní. Možná…uvidíme.

Další postřeh, začala jsem kupovat vepřové maso s kostí. Do mrazáku jsem nacpala kotlety a žebírka. Přilétla ke mě totiž rada, že kosti roztlučené kladivem, jsou  pro slepice hotová delikatesa. A je to pravda. Už jednou jsem jim je naservírovala a ve slepičím výběhu vypukly doslova gastronomické orgie. Mimochodem, již vím, kde vznikl gurmánský výraz "po něčem se utlouct". Muselo to být v podobné situaci po úspěšném lovu v nějakém prahistorickém kurníku.

Také se musím zmínit o sousedovi Jiřím, který mě vlastně na počátku k chovu slepic inspiroval. Sleduji ho každý den z terasy jak si na zahradě vlastníma rukama staví hotový drůbeží grand hotel ( má vedle slepic i kačeny). Začal odborným oplocením, pokračoval řemeslně dokonalými dřevostavbami kurníků jsou zateplené, mají odizolované podlahy, a sedlové šindelové stříšky. Dvířka se otvírající na opravdové kovové panty ( žádný gumycuk).  Můj chlívek obtlučený v hundertwasserovském stylu vším možným vedle nich vypadá jako trabant zaparkovaný u nablýskaného Rolls Royce. Přiznám se, že mě občas přepadne trochu závisti s příchutí smutku.  Já to prostě takhle úžasně nikdy nedokážu, stačí že jsem se poprvé v životě  odvážila spustit vrtačku, zatím ovšem bez příklepu, protože nevím, co to je. Huš, huš zlá myšlenko, vyháním ji z hlavy způsobem, který mi doporučila psycholožka  a funguje to, alespoň u mě spolehlivě. Jsem dobrá chválím se, což byla další její rada. Moje slepice,  jsou obklopeny láskou a rozhodně mou rukou neskončí na pekáči ( co s nimi udělám, zatím nevím).  A na Hundertwassera se do Vídně jezdí dívat celý svět. Heč!

Jako vždycky s Jirkou prohodíme přes plot pár vět, přirozeně o slepicích…"Taky se někdy přijď podívat na ten můj kurník," lákám ho."Dala jsem tam snad všechno, co jsem doma našla. Dřevěné schůdky, staré koberce,  zbytek plovoucí podlahy.“ dodávám s úsměvem, když tu zaznamenávám v jeho tváři totální změnu výrazu

Je strnulý a třeští na mě oči. V tu chvíli mi pomalu dochází, co jsem právě řekla a co si teď soused asi myslí.  Totiž , že moje holky mají ve své slepičí garsonce plovoucí podlahu a koberec. Musím se začít smát. Tak to bych ho tedy pořádně trumfla. Pravda musí sice ven, ale těch pár vteřin opojného vítězství stálo za to.