Slepice 4: Dobrý den paní Einsteinová!

Nechápu, kdo vymyslel, že slepice jsou hloupé. Asi nějaký ješitný kohout. Není to pravda.  Za těch pár dní o tom už něco vím…

Jak jsem nastínila v minulých příspěvcích, již více než týden vlastním tři slepice  a každým dnem na nich pozoruji, jak velice rychle se učí. Nejvíce to od počátku pálí té nejmenší – brunetce Marušce. Byla první, která si našla samostatnou cestu z kurníku. První se pustila do bramborových slupek a také první se vydala na dobrodružný průzkum vzdálenějších koutů slepičího výběhu. Ostatně to byla určitě její práce, jak se mi potvory hned druhý den schovaly pod schůdky. Jak se ale mám záhy dozvědět, bohužel si zakrátko připíše na své skóre i další prvenství…

Onehdá si to ve slunečném odpoledni sázím mrkev, když tu se od kurníku ozve naléhavé volání malé Nany: „Teto, teto pojď sem,  honem, Maruška utekla“, celá vylekaná si to mastím ke kurníku a kdo mi nekráčí v ústrety? Naše paní chytrá Máňa,  vesele si ozobává trávník, tu a tam klofne žížalku, hledí na mě průzračně oříškově hnědýma očima a tváří se jako by nic.  Protože je zcela mimo svou oplocenou zónu a doslova každou vteřinou může odněkud vystartovat moje mladá, velice mrštná jezevčice Matylda s křížencem Matesem v patách a oba mají silné lovecké geny, chce to rychlou akci. Házím rybku. Slepice se bleskově ocitá v bezpečí mé náruče a hned z ní míří zpátky přes plot.

Oddechnu si. Konečně to zase mám pod kontrolou. Prohlížím pletivo i provizorní vrátka, vše vypadá naprosto neporušeně. Po možné únikové cestě ani stopa. Je to opravdu problém. Moje křehká jistota, že slepice jsou bezpečně odděleny od zóny určené na zahradě psům dostává první vážnou trhlinu.

A pak také: Jedna z mnoha rad  chovatelům začátečníkům zní. Co slepice v mládí nenaučíš a naopak co je neodnaučíš, ve stáří už nedoženeš. Jinými slovy, pokud jí v tom hned zkraje nezabráníš, bude to dělat furt a navíc se to od ní odkoukají všechny ostatní. Jak ale mohla probůh zdrhnout?

„Zůstaň tady s nimi a pozorně je sleduj ať víme kudy utíká,“ dávám Nany důležitý  úkol. Bere ho vážně usedá u kurníku a dává se do zodpovědného pozorování. Já jdu preventivně zavřít psy a zpátky ke své mrkvi. Neuplyne ani pár minut a je mi signalizován další únik.

„Venku je Maruška i Baruška,“  hlásí mi moje slepičí zpravodajka Nany. „Teto, ale už vím, kudy!“ To jsem tedy zvědavá. „Tady si vyskočí na to prkýnko jako na schůdeček, pak hupsne nahoru na plot  a odtud seskočí dolu. Zatímco Maruš uraženě odvádí ostatní  holky do kurníku, pouštím se do úprav a přitom si zlostně jen tak sama pro sebe ulevuji „Tak tohle jsme si tedy nedomluvily. Já ti dám schůdeček, já ti dám mi zdrhat. To by se ti líbilo, dělat si tady z toho cochcárnu. Ale to já nedovolím. Jsem totiž vaše Alfa  slepice a já to tady šéfuju“

„Kvok, kvok, kvok“  ozývá se z kurníku. „A ještě chce mít poslední slovo. Může mi někdo vysvětlit, proč zrovna já musím mít doma slepičího génia?“

„Kvok, kvok, kvok…“ nedá se.

Ode dneška je mi jasné, že jedna z mých slepic má nejen křestní jméno, ale i příjmení:

Dovolte abych vám ji představila: Marie Einsteinová.