Slepice 2: Den druhý. Stále kvokáme….

Ráno cca v osm hodin ( kdo mě zná ví, že to je u mě úctyhodný výkon) jsem si nabrala do starého kastrolku šrot a upalovala ke slepicím. Zapomněla jsem dodat, že místo zámku jsem na provizorním oplocení slepičího výběhu použila gumycuk.

Jak jsem ho spěšně a zřejmě neopatrně uvolnila, tak se vymrštil a měla jsem co dělat, aby mi nezasáhl oko. Při snaze se mu vyhnout jsem uklouzla a posadila se ve svém bleděmodrém  župánku do bláta na zadek. To budu muset vymyslet nějak jinak, blesklo mi hlavou, když jsem se pomalu vydrápala vzhůru. Začala jsem rozebírat zátaras sloužící místo vstupních dveří kurníku (hm, to také není nic moc). Mísa z vodou byla napůl vylitá, pekáč překocený a zrní vysypané v pilinách,  a co bylo nejhorší slepice nikde…

To není možné. Rozbušilo se mi srdce, cítila jsem jak mi  horkost stoupá do hlavy. Vrhla jsem se do útrob kurníku, župan nežupan, pyžamo nepyžamo. Nastražila jsem uši a tu.. zaslechla jsem tichoučké zakvokání. Spadl mě kámen ze srdce, ty potvory se mi jenom schovaly pod dřevěné schůdky. Po čtyřech jsme k nim dolezla a začala pod nimi skrze piliny a seno šťourat. S mohutným kvokáním a máváním křídel postupně vylezly. Přistihla jsem se, že jim dávám chytrou přednášku, proč by to už nikdy neměly dělat. Ta ovšem měla stejný efekt, jako  když se snažím vysvětlit svým psům, že tu sekanou jsem opravdu neupekla, jenom pro ně…

Vylezla jsem, vzala si do hrsti trochu zrní a couvajíc se slovy: Ná pipipi náááá…jsem se je snažila vylákat ven…postup jsem opakovala asi třikrát. Bez výsledku. Nakonec jsem to nevydržela a po jedné je na čerstvý vzduch kurníku vynosila…Nezačaly vesele hrabat a zobat trávu a žížalky, jak jsem se  domnívala, ale hned zase mastily zpátky pod střechu.

Se slovy: „No, nutit vás nebudu“, jsem uraženě odešla. Oblečení a  župan šly do pračky a já do vany.

Za dvě hodinky jsem se na ně šla opět podívat. Situace byla stejná. Holky na mě spokojeně čučely z kurníku. Zrovna, když jsem přemýšlela, co s tím udělám, dorazila známá, kterou jsem si pozvala, aby mi poradila… „Nechtějí ven,“ špitla jsem jí nešťastně v ústrety. Květa koukla zkušeně do kurníku. „A  ty se divíš? Mají tam to všechno. Ty misky musí ven.“

Měla pravdu. Jakmile bylo krmení venku už se jim tak v kurníku nelíbilo. Fascinovaně jsem je sledovala…První ven statečně, ale opatrně,  vyhopkala bruneta Maruška. Moc jsem jí chválila, protože jsem netušila, co mi její zvýšené IQ do budoucna způsobí za starosti. Po ní se opičila Bára. A blondýna Jaruš? Ta vylezla poslední, pomalu  před sebe kladla své dlouhé štíhlé nohy a natřásala si při tom blonďatou kšticí u zadku.

„Už mají zastřižená křídla?“, vyrušila věcně moje procítěné pozorování  Květa. „ Cože? To ne..“.

„To se ale musí,  jinak ti začnou lítat a to je konec…“

Představila jsem si, jak holky hravě přelétávají pletiva do sousedních zahrad ( foxteriér, ohař, labrador, jezevčík, voříšek) a běžela jsem pro nůžky. „A nebude je to bolet?“

„Neboj nebude, je to stejné, jako když si stříháš nehty. Zastřihnu jim jenom jedno, to je lepší, protože tím ztratí rovnováhu.“ To se mi ulevilo….

Tak, a to by bylo. Květa odešla a já se pustila  do budování nových dvířek do kurníku. Použila jsem rám z vysloužilé dřevěné okenice, který jsem vyplnila starými palubkami. Do otvoru padl jako ulitý… Pak jsem z rozbitého žebříku a násady od lopaty vyráběla bidýlko. Zabralo mi to celé odpoledne. Se zaháněním slepic do kurníku jsem ten den neměla nijak velkou  práci. Seděly už tam a ani nedutaly…Další společný den jsme měly za sebou….