Slepice 1: Jak zatočit s depresí? Kvok, kvok... Den první

Mít tak u domu dvě, tři slípky... Domácí vajíčka, to by bylo žůžo.... S tou myšlenkou jsem koketovala dlouho. Chyběla odvaha a správný impulz. Toho se mi dostalo před několika dny.  A pak to nabralo obrátky..    

Soused si dovezl kuřátka, poskytl základní informace a řekla jsem si, když on, tak jdu do toho taky. Vyklidila jsem nepoužívaný zděný chlívek, vystříkala ho BioKillem a vystalala suchými pilinami a velmi provizorně jsem oplotila přilehlý kus pozemklu za domem. Nejbližší slepičárnu jsem si našla na internetu, do telefonu mi řekli, že mají krásné 16ti týdenní červené kuřičky (přesněji řečeno ISA Brown Red).  Vzala jsem krabici a tradá.

"Takové pěkné auto, to si určitě nejede pro slepičky," vítal mě veselý majitel farmy ( nevím, čím ho oslnila moje 8 let stará otlučená fábie.) "Ale jede", culila jsem se na něj.

"Tak kolik jich bude, madam," zeptal se. "No,s tím mám trochu problém," svěřila jsem se."Myslíte, že je lepší sudý, nebo lichý počet?"

"Určitě sudý, přece si nepovezete domů jednu slepičku," odhadl celkem přesně mé chovatelské ambice.

"No, já jsem si myslela tak tři..." 

Chovatel konstatoval, že lichý je také dobrý a začal vypisovat účtenku ( jedna stála 140 Kč).

"Už mám pro ně vymyšlená jména," přemýšlela jsem si nahlas."Jenže, co když se ty dvě skamarádí, tu třetí chudinku odstrčí a ona z toho bude mít trauma?"Chovatel poprvé zvedl oči od papírů a dlouze  zkoumavě si mě prohlédl. Po té mě ujistil, že to opravdu nehrozí a dal pokyn kolegyni, aby vybrala každou jinou. "Aby je paní poznala..."

Nemohla jsem se dočkat až mi je přinesou. Neměla jsem absolutně představu, jak vypadá slepice v 16 týdnech. Představovala jsem si trochu odrostlejší kuřata. Přinesli mi tři pubertální téměř dospělé slepice. Hned mi bylo jasné, která je která. Ta nejmenší, celá skromně hnědočervená byla jasná Maruška, ta vysoká se s chocholem plavého péří u zadku Jaruška a třetí melírovaná dostala jméno Baruška.

Cestou jsem se zastavila ve Zverimexu, koupila jsem holkám pytel pšenice a šrotu. Koukala jsem do regálů, co přidat, aby se jim v novém domově líbilo. Slepičí šampáňo a chlebíčky neměli, a tak jsem do košíku přihodila alespoň speciální heřmánkovou podestýlku. Přijely jsme domů  po sedmé večer, holky jsem  hned vypustila do kurníku. Do voňavého heřmánku jsem jim tam na noc naservírovala pekáč  zrní a mísu s vodou. Okamžitě zalehly, strčily si hlavy do podpaždí a usnuly.

Za to já byla ještě dlouho vzhůru. Musela jsem jim, zatím  jak jinak než provizorně,  zadělat vchod. Stačí malá skulinka a kuna zaútočí, znělo mi v uších varování. Myslela jsem, že je to prácě na pár minut, ale pořádně se to protáhlo. Použilajsem  co se dalo, vysloužilé palubky, záda od vyhozené skříně , starý koberec... Zatloukala jsem, lepila, šroubovala, ocenila jsem, že můj akušroubovák má vestavěné světýlko pro tuto noční práci jak dělané.. Že je vchod jakž takž utěsněný jsem se ujistila asi tak dvě hodinky před půlnocí.  

Domu jsem přišla s rukama uptlanýma od lepidla, s prsty plnými třísek a urvaná jak borůvčí. Dala jsem si rychlou sprchu a sedla si s dvojkou červeného k počítači. Je tolik věcí, které o slepicích nevím, napadlo mě a začala jsem radostně pátrat na vlnách internetu a pilně si zapisovat poznámky. V jednom chovatelkém e-shopu jsme našla roztomilé košíčky na snášení vajec a hned jsem si je objednala.

V tu chvíli jsem si s úlevou uvědomila, že ošklivá předjarní deprese, ve které jsem se plácala ještě před pár dny, docela zmizela. Zlé myšlenky z mé hlavy vytěsnila Maruška, Jaruška a Baruška. Těšila jsem se po dlouhé době na ráno, je toho tolik, co ještě musím udělat,  vylepšit vchodové dveře, dodělat jim bidýlko. Už bych měla také popřemýšlet, z čeho vyrobím snášecí kukaně. Deseti slepicím prý stačí jedna. Pchh...moje holky budou snášet áčka nejsou tedy žádná béčka, budou  mít každá svoji....

Hned po probuzení jsem si přehodila přes pyžamo župan a běžela je vypustit.  Čekalo mě překvapení, ale o tom příště....