Reklama: Pravda, lež, nebo spotřebitelský repelent?

Moje osmdesátiletá maminka prožila většinu aktivního života nepolíbená marketingem, kdy  se praktikovala socialistická propagace a propaganda a buržoazní reklama bylo téměř sprosté cizí slovo.  

V televizi kraloval pan Vajíčko, který uváděl například strhující záběry konzerv  v provozovnách jediného  národního podniku Ovoce a Zelenina. A tak se nemohu divit, že chápání současných reklamních bloků jí dělá značné potíže. Ona ho totiž není schopna přesně oddělit od dalšího televizního obsahu, zejména od zpravodajství a mnohé reklamy vnímá jako zcela seriózní informace.  Vidí to takovýma čistýma, prostýma a  nezkaženýma očima. Prostě, když v televizi něco říkají, měla by to být pravda a basta.

A tak mě  u oběda občas překvapuje novinkami. “Tak si představ, že někde v Jižní Americe tuhle objevili v pralese nějaký divoký kmen, kterému se nekazí vůbec zuby.“ Chvíli dumám a pak mi naskočí reklama, byla tuším na nějaké žvýkačky. Nebo „ A to si věděla, že Karel Gott pije jenom čaj a asi chce být prezidentem? Jasně Čvrtníčkova dle mého názoru nepříliš zdařilá reklama na nejmenovaný ledový čaj. Chudák Kája, co by si na Hradě počal? Pokud by zjistil, kde má ptáček hnízdo, tak by si tu dal leda tak dělovou ránu a ukázal nám cestu rájem.

„Ale maminko, to je reklama, tu nesmíš brát vážně. Ty lidi v ní dostali zaplaceno, za to co tam říkají. „Neříkej. Vážně?“ diví se moje nebohá maminka a bezradně kroutí hlavou. A ani se ji nedivím, a trochu mě z toho zamrazí. Dochází mi, že my už jsme na tuhle každodenní reklamní placenou přetvářku tak zvyklí, že si její absurditu a zjevnou nepravdivost mnohdy ani neuvědomujeme.  Je nám fuk, jestli známá herečka vychvalující jogurt ho má i nejen nsa obrazovce, ale i vesvé lednici. Neřešíme jestli se u Babiců doma zásadně vaří v nedostižných zázračných a nezničitelných italských pánvích, které tak nadšeně propaguje v každém pořadu. (Mimochodem jednu jsem před časem dostala a  po roce užívání se začala loupat, tak jsem ji vyhodila). Nepátráme po tom, jestli si Jarda Jágr někdy vsadil sazku, když jí tak bezmezně věří.  Nevím proč, ale jsem si téměř jistá, že prostata lamače srdcí mého mládí Marka Vašute je bezchybná, i když se podle reklamy bez prášku nehne ani na krok.

Jak je to možné?  Jak známo veškeré reklamy  v České republice musí splňovat jakýsi morální Kodex a jeho základem je, že nesmějí lhát, tedy uvádět nepravdivé údaje. Současně ale nemusejí říkat celou pravdu. A tak jsme denně zavalování stovkami polopravd a nikomu to nevadí. 

Je mi jasné, že to ta prostá duše -  moje maminka nechápe. Ostatně některé  reklamy z poslední doby nechápu ani já. Je to třeba ta, která nabádá, aby si všichni pod stromeček nadělili veselou hru Psí hovínko. Možná je to skrytá narážka na součsnou ekonomickou situaci, kdo ví?  O totální stupiditě a hlouposti prezentace Božkovského rumu se tady už na blogu psalo, takže se komentáře vzdám. Z mého pohledu prokazuje jinak velmi dobrému jménu této značky hodně medvědí službu.

Já mám ale oproti mamince tu výhodu, že o marketingem něco vím, protože mě jistou část života živil.  Od té doby mám co by profesionálně deformovaný divák k reklamám nedůvěru přímo abnormální. Vím jak a za kolik se vymýšlejí,  tuším, kolik kdo za účinkování v reklamě může dostat a  jak obrovské  i stamiliónové částky tyhle mediální kampaně stojí. A kdo to všechno v důsledku zaplatí? No přece my spotřebitelé v ceně těch výrobků.  Je to tak jednoduché , jasné jako facka a přece média inkasují jednu reklamu za druhou a ještě dlouho,  hodně dlouho to tak  bude, protože z těchto peněz žijí.

I já s nimi musím žít a tak jsem si k nim nakonec také našla tu svou cestu. Čím větší reklama, tím dražší a občas i blbější výrobek. Reklamy se pro mě tak staly jakýmsi spotřebitelským repelentem a nestěžuji si jako takové  působí spolehlivě.