Pocta Milušce : Mějme sklenice z poloviny plné

Pozitivní myšlení se nosí. Píší se o něm knihy, přednáší se v kurzech. Vždy, když to  slovní spojení někde zaslechnu, vybaví se mi dávná vzpomínka na kamarádku Mílu. Ta ho totiž měla od pána boha ještě v dobách, když ještě jako samostatná psychologická kategorie snad ani vůbec  neexistovalo.

Před třiceti lety byla v zaměstnání jako mladá nadějná sekretářka vybrána na dvouměsíční stáž do Slušovic. Pamětníkům nemusím vysvětlovat, co to byly Slušovice v osmdesátých letech minulého století. Těm později narozeným snad jen,  že to bylo zázračné JZD, výkladní skříň socializmu, kde manažeři dosahovali na svou dobu špičkových ekonomických výsledků. A to zejména proto, že jim strana a vláda trpěly, aby v řízení občas používali i ošklivé zahnívající kapitalistické metody, o čemž se ovšem veřejně mluvit moc nesmělo a také nemluvilo.

 Tento „stát ve státě“ - jak se této malebné moravské vísce za „totáče“ také říkávalo - měl dobře zásobené obchody a spokojené obyvatele, čímž se výrazně lišil od zbytku celé republiky. Zaměstnanci družstva byli dobře placení a dokonce, což na tu dobu bylo naprosto nevídané, dostávali část mzdy ve formě šeků, kterými mohli platit ve vybraných slušovických obchodech. Podotýkám, že šekové knížky jsme v té době znali jen z několika mála amerických filmů, které prošly sítem cenzury.

Dostat se do Slušovic  na zkušenou bylo terno, jež bylo umožněno jen nemnoha vyvoleným.. Třeba právě Milušce. Ovšem zde je na místě vysvětlit , jak to bylo s jejím "výběrem" ve skutečnosti. Stala se trnem v oku žárlivé manželce  svého vlivného šéfa, který ji sem uklidil, než se zase zklidní rozbouřené vody jeho manželství. Jak jsem již naznačila dvouměsíční stáž byla příležitost, za níž by nejeden ambiciózní  budovatel socializmu snad i vraždil. Nikoliv však Miluška. Pro ni to byla cituji, „příšerná díra, kde je jen pár krámů a jeden hotel“

Fakt, že šlo o obchody plné dovozového zboží a luxusní mnohahvězdičkový hotel Milušce přičítá k dobru, že evidentně nebyla materiálně založený tzv. zlatokopecký typ. Co bylo ještě mnohem horší? Její nový šéf -  ředitel jednoho ze slušovických výrobních závodů –  se jí nelíbil. A tohle, to bylo pro ni skutečné  peklo.

„Přijeď za mnou, nebo se tu ukoušu nudou,“ prosila mě do telefonu, bylo to tehdy krátce po Novém roce.  Koukla jsem se z okna. Na leden tam byl den jako vymalovaný, modré nebe, sluníčko, po sněhu ani památka.  Přiznám se, že jsem byla také zvědavá a tak jsem nakonec souhlasila. Ovšem s jedinou a to zásadní podmínkou. Nikomu nesmí říct, že jsem novinářka, přijedu za ní  inkognito, tedy zcela soukromě. V té době jsem byla zaměstnaná v jednom pražském deníku a to poslední, co jsem ve Slušovicích chtěla dělat, bylo pracovat.

Miluščino: „Ty se na mě asi budeš trochu zlobit,“ mě mělo varovalo již na nádraží.  „Řekla jsem řediteli, že jsi moje velká kamarádka a strašně slavná redaktorka, a že s ním napíšeš velikanánský rozhovor. Tak mi dal na zbytek dne volno,“ hlásila mi se svým typicky nakažlivým úsměvem „On je stejně služebně mimo, někde v  Anglii a přiletí až večer.“ Zlobila jsem se, ale při pohledu do těch jejích nevinných modrých očí, to šlo jenom trochu.

Den jsme strávily pěkně. Prošly jsme se po vsi a k večeru se usadily v přepychové restauraci slušovického hotelu Všemina. Miluška objednala absolutní špičku tehdejší gastronomie: Steaky se šunkou a vejcem, hranolky,  zmrzlinový pohár z polárkáče a  lahvinku vychlazeného Badaczón Sürkebaratu. Dlouho jsme se neviděly, tak bylo stále o čem povídat a čas běžel. A co se nestalo, ujel nám i poslední autobus  do Miluščina několik kilometrů vzdálené ubytovny, kde jsme podle plánu měly obě nocovat. Nevyvedlo jí to z míry, odskočila si k recepci a vrátila se s klíčkem.

Ubytovaly jsme se v posledním patře hotelu v luxusním apartmá, nic jiného nebylo volné. Bylo mi tehdy 25 let a koukala jsem jak jelen z jara. Obrovský obývák v jehož středu bylo vyvýšené pódium s bílou sedačkou a zahraniční elektronikou, dvě ložnice a koupelna o velkosti našeho bytu 1+1 na sídlišti. Překvapení nám přichystala lednička, plná úzkoprofilové coly a všelijakých dalších miniaturních lahviček. Koštovaly jsme jednu po druhé a fascinovaně přepínaly programy, i když některé měly jen propagační charakter.  Spát jsme šly nad  ránem a spinkaly proto pěkně až do oběda.

Když jsem na recepci uviděla účet pokusila se o mě žaludeční nevolnost, byla to cifra, která zahrnovala tehdy několik mých redaktorských platů. Milušku z míry nikterak nevyvedla, jen  nonšalantní gesto své ruky doplnila nenuceným „ To napište na účet soudruha ředitele.“

„Jistě“, odpověděla s profesionální diskrétností recepční „Ještě taková drobná formalitka. Měly jste něco z mini baru, dámy?“ Svou odpověď : „Ano, všechno“ Miluška pronesla s naprosto kamennou tváří.  Konstatování „ to mám asi taky napsat na soudruha ředitele“ už nám  zaznělo do zad, když jsme vyrážely do slunnho slušovického dne.

Teprve v tuhle chvíli jsem si naplno uvědomila, že jsem právě s tímto soudruhem ředitelem měla včera dělat onen velikananánský rozhovor. Začalo mě střídavě oblévat horko a mrazivý chlad. Tohle nemůže dobře dopadnout napovídal mi můj vnitřní hlas, který se dosud většinou nemýlil. Nemohla jsem ho umlčet ani celou cestu autobusem a posléze i vlakem. Neměla jsem to nechat tak daleko dojít. „Miluška je boží tvor, ale ty jsi snad z nás dvou vždy bývala ta rozumnější, “  nadávala jsem si ještě i v Praze v metru a pak v tramvaji.  Domů jsem dorazila s opravdu mizernou náladou.

Druhý den jsem se Milušce bála zavolat. Ale ozvala se sama už před polednem. Nezněla nijak dramaticky. Sebrala jsem tedy odvahu a zeptala se jak to dopadlo s tím účtem. Miluška zkraje vypadala, jako když vůbec nechápe, na co se jí to vlastně ptám. „Jo, ty myslíš ten hotel?“ zapálilo jí to až po chvilce. „A co na to ředitel? Zrušili mu večerní let a musel, chudáček, letět až ráno. Byl nadšený, jak jsem se o tebe báječně  postarala. Napsal mi mimořádnou odměnu a máš znovu co nejdřív přijet. Moc se na tebe těší.“

Přiznám se, že podruhé jsme do Slušovic nejela. Nesebrala jsem na to odvahu.  Dva měsíce utekly jako voda a Miluška se vrátila do Prahy do svého sekretariátu. Manželství jejího šéfa se ovšem po dobu její nepřítomnosti zjevně  neuklidnilo,  žárlivá manželka to naopak vyhrotila a dala mu nůž na krk. „Buď ta mladá blonďatá sekretářka, nebo já.“ Vybral si manželku a Miluška dostala výpověď. Ve své prostotě ji podepsala dohodou a octla se ze dne na den bez práce.  Já bych v podobné situaci  asi tiše plakala v koutě a zobala prášky na nervy. Miluška nikoliv.

Sešly jsme se v kavárně  Alfa na Václavském náměstí.  Přišla v pro mě naprosto nepochopitelně dobré náladě a pronesla svých legendárních několik vět. „Není to úžasné, že mám volno? A právě teď? No podívej!“koukaly jsme se obě na ulici skrze velká skleněná okna. Venku  hustě  chumelilo a město se nořilo do bílé nadýchané peřinky. Uvědomila jsem si, že tahle zima byla na sníh zatím dost skoupá. Milušce  zářily oči jak dva modré reflektory. „ Volala mi kámoška, že ve Špindlu ho už napadnul skoro metr. Zítra  vyrážíme. Představ si, že by mě byl vyhodil před měsícem, to bych mohla lyžovat tak akorát na blátě.“

Tehdy mi to došlo. Miluška je prostě člověk,  který  nikdy nebude držet sklenici poloprázdnou a vždycky ji bude mít z poloviny plnou a o tom to je!

Jsem ráda, že mi ji osud alespoň na pár let přivedl do života. I když tehdy jsem si to možná nemyslela, mohla jsem se toho v oblasti pozitivního myšlení od ní dost naučit.