Od Anny : Za všechno krásné se má děkovat…

(Z příprav veřejného čtení z románu Medaile za ztraceného boha.) Nevěřím vlastním uším. Z rádia se ozývá  stanice Vltava, běží „Krásné hlasy“, zní jakýsi úryvek z Rossiniho. Zpívaná italština v decentní síle jemně prostupuje kávou vonícím prostorem.

“Vy tady pouštíte Krásné hlasy? To jsem snad ještě v Čechách nezažila v žádné kavárně.“

„Chcete to zesílit?“ Milá kavárnice pro mne a mého muže s úsměvem zesílí rádio a ve vteřině se na krajkovém ubruse ocitá káva a čerstvě upečený jablkový závin. „Teď je plno jablek okolo, je doba štrúdlů.. “, vysvětluje paní Kateřina. Jsem jako v Jiříkově vidění, tím spíš, že jsem nevidomá a zvuky, vůně a energie lidí, kteří mne oslovují mi vytvářejí celistvou mozaiku dojmů. Někdy devastujících, jindy obvykle nezajímavých, jen občas inspirujících a fungujících jako pohlazení. Génius loci zámeckých objektů sice bývá spíše tou kulturněji zohledněnou položkou naší současnosti, ale být neokázale originální je i na zámku něčím ne zcela obvyklým.

Hořovický zámek nabízí kromě svých krásných interiérů ovšem ještě jedno zákoutí. Zámeckou kavárnu. Na první pohled neohlušuje reklamou unavené návštěvníky. Diskrétně čeká na ty „své“ dušičky, a s přirozenou vřelostí i grácií udržuje svůj komorní ráz v klimatu osobního kouzla, jako by říkalo: “vstup a prožij si to, co zrovna potřebuješ. Jsi naším hostem“ . Dvě místnosti - vstupní  a další - zimní zahrada neslouží jen jako prostor k občerstvení po prohlídce zámku.

Dokladem toho je například neděle 2. prosince odpoledne.  Upravují se židle, stoly, prověřuje se pianino a zkoumá se každý detail dekorací, které rámují projekci na stěně. Je generálka na podvečerní pořad. Principálka Divadla na Vísce Hořovice Slávka Hozová probírá scénář s dámami svého souboru, Evou Dosedělovou a Týnou Vondalovou. Sedím u klavíru a opět žasnu. Profesionální soustředění, nasazení pro věc, atmosféra přípravy, z níž se za chvíli v zasunutém koutku hořovického zámku vynoří jeden literární příběh.

Před  šesti týdny spatřil světlo světa v prvním knižním vydání a dnes už je pečlivě nastudován,aby mohl předat své poselství dalším lidem. Třeba takovým, kteří i na hořovicku touží trávit nedělní podvečer ještě jinak, než před blikajícími televizními a počítačovými obrazovkami či opotřebovaných šlágrů, jež coby přebytkovou drogu chrlí  nepřetržitě skoro každá rozhlasová stanice.

Tiše naslouchám, jak se „vaří herecká alchymie“ a nemohu téměř uvěřit, že to, co se připravuje, bude chtít tady také někdo poslouchat. A ejhle! V 18.00 je zimní zahrada plná. Eva Dosedělová oslovila knihkupectví a k mému úžasu přijíždí i paní Olšanská z knihkupectví až z Příbrami a přiváží knihy, aby byly k dispozici.  Stále tak trochu váhám, zda-li nejsem ve snu. Ale na konci produkce podepisuji a řada čekajících představuje téměř všechny přítomné posluchače.

Je večer, nevlídno a sychravo. Nastupuji do auta. V malé kavárně se ještě stále svítí a paní Kateřina s vlídným úsměvem vaří další kávy pro ty, kteří potřebují  dodýchat svůj nedělní zážitek. Jsem naplněná vděčností, a to nejen kvůli tomu, že se „děly věci“ spojené s mou knihou. Jsem šťastná, že se zkrátka „děly  věci“ a zanechaly ve mně dojem. Jaký?

Že jsem našla v Hořovicích místo, kam se jistě budu velmi ráda vracet. Ale hlavně, že jsem v něm našla místní lidi, kteří svou oduševnělou aktivitou zkrášlují své, jindy v tuto dobu mrtvé město.

A protože za všechno krásné se má děkovat, děkuji.

autorka  románu

Anna Markowitz

(Přetištěno s jejím laskavým svolením)