Lyžařské vzpomínky nelyžaře.

Dolu a nahoru. Synchronní práce rukou i nohou. Pravidelné oblouky, vpravo, vlevo…Pak fronta na vlek a tak pořád dokola. Nic. Nuda. To my jsme si jinak užívali...  

První vzpomínka střední umělecká škola: Na svah  mohutným pluhem přijíždí spolužák Ivan oblečen do své kožené bundy umazané od temper a do šedých gumových lyžáků ( pozor, i to existovalo),  na kterých má bílou barvou umně vyveden výrazný nápis: PŘASKÁČE. Už tehdy mi bylo mezi námi nelyžaři tak nějak milo.

Lyžařský  kurz na vysoké: První den ráno. Tradiční rozdělování do družstev. Lyžaři vlevo, my zbývající vpravo.  První vybraný Pepa na pravoboku zvolna postupuje, aby udělal místo dalším. Najednou a se ocitá v bodu zlomu, kde se rovinka začíná  nebezpečně svažovat. Pepa se usilovně brání, heká, zarývá hůlky hluboko, jak to jen jde… Ale zákony fyziky jsou neoblomné. Jeho rozjíždějící se lyže nabírají rychlost, až se ocitají  zcela mimo jeho kontrolu. Mizí  v mlze. To poslední, co  z něj vidíme, jsou zdvižené ruce, vytřeštěné oči, pak už ticho a prázdnota…Svah naštěstí končí  stejně dlouhým protisvahem, takže k večeru se ztracenec unaven, ale zdráv, vrací.

Našeho  lyžařského instruktora ale už po zbytek pobytu pronásleduje noční můra, ve které všichni jeho svěřenci z posledního družstva jezdí jako perpetum mobile stále sem a  tam z kopce do kopce a on je nemůže nijak zastavit.

U vleku tehdy frčí především pomy  a kotvy.

Ty s ovšem s nástupem našeho družstva, jezdí většinou prázdné. Jen tu a tam se někdo drží nohama, nebo rukama. A tak především nám děvčatům, začíná ochotně pomáhat vlekař Otík. Pěkně nasadí, upevní, poplácá a už se jede.  To se moc líbí hlavně vůči opačnému pohlaví velmi kontaktní spolužačce Ince. „Oto pojď mi to tam dát,“ volá na něj přes kopec, když se náhodou vzdálí. „ Já nemohu,  ať ti to tam dá Aťo,“ nese se horami: „Ten ne, ten to tak neumí“. Celou frontu u vleku, tedy s výjimkou několika německých turistů, najednou ovládá příjemná veselost.

A do třetice vzpomínek:  Harrachov před cca deseti lety.  Zájezd pro dospělé lyžaře začátečníky. Věkový průměr 40 let,  sraz na parkovišti Čertova hora. Začínáme se převlékat. Vytahujeme různé deset i více let staré lyžařské retro modely, jedno oko nezůstává suché. Boduje především náš kamarád Jirka: Má na sobě modrý overal, čelenku s vločkami a nápisem Ubytovna ROH Vysoké Tatry.  Vstupujeme do půjčovny lyží. „Tak jaké to budou pane?“ ptá se ho žoviálně ostřílený horal, „Dejte mi nějaké obyčejné, starší…,“ říká Jiří a pak mu ještě tiše šeptá: „Já je totiž budu platit,  víte?“

Ten skvělý  kamarád Jirka už s námi není a  tohle vzpomínání věnuji především jemu.