Lidská hlava je jako papiňák…

Když z přemíry napětí ucítí přetlak, tak si odfoukne..  Chcete-li ji opět nastavit do bezpečného režimu, musíte ji nejdřív zchladit. Jinak se mohou začít dít věci.  

Začíná to lehkou roztržitostí, která může přejít až ve zkrat... Člověk prostě najednou udělá něco zvláštního, nečekaného, nevysvětlitelného. Pominu ty smutné příběhy, kdy jsou v podobné situaci páchány trestné činy, nebo se to zvrtne v nějakou psychiatrickou diagnózu. I to se, žel , může stát.

Ale nemysleme hned na nejhorší. Soustřeďme se jen na historky drobné, nevinné a spíše úsměvné.

Povídáme si o tom onehdy v kruhu přítelkyň. Snažím se je pobavit vlastní vzpomínkou, jak jsem se jednou, ještě v dobách, kdy jsme pracovala v reklamní agentuře, přistihla v kanceláři, kterak se po těžkém dnu snažím usilovně sečíst dvě čísla na tlačítkovém telefonu….“Nešlo to, co? No jasně“ vstupuje mi  do řeči Blanka, která učí na vysoké škole „Tomu rozumím, já zase jednou telefonovala z kalkulačky a taky to nešlo.“ Začínáme se smát…

„A to nic není“, kontruje účetní Jana.  „Já jsem tuhle přijela unavená večer domů, byla už tma , nechala jsem auto „na kříži“ na  příjezdové cestě a šla  si otevřít garáž.  Najednou střih, krátké zatmění, já jsem měla brzo ráno a spěchala jsem zase do práce…Koukám, že mi někdo stojí v cestě. To mě vždycky neuvěřitelně vytočí, protože nemůžu vyjet a přijdu pozdě.“ Jana  popisuje jak se začala rozčilovat, mávat rukama ( papiňák si odfoukl a trochu se schladil), a jí začalo svítat. Zjistila, že za volantem nikdo nesedí a  to auto je ji nějak povědomé. „Bože,  vždyť to je moje auto. A taky není ráno…Já asi zavolám doktora Chocholouška.  Doufám, že mě tenkrát nikdo neviděl.“ končí s úsměvem svoje vyprávění.

„ No, jo, tak to dobře znám,“ přidává se Marta z nejmenované známé cestovní kanceláře. „Mě se zase stalo, že jsem šla poslední z práce, a když jsem byla u vchodových dveří, tak jsme si najednou myslela, že už jsem doma a začala jsem si odemykat a bylo mi divné, že mi nepasuje klíč.“

Smějeme se ještě víc, ale ta  extrémně neuvěřitelná  historka nás teprve čeká. Slova se totiž ujímá úspěšná a právnička Dáša. „To já jsem jednou, ještě když byl kluk malý, vyrazila s ním v kočárku do parku. S hlavu plnou nějakých pracovních problémů jedu, sednu si na lavičku.  Začnu syna houpat a  najednou koukám: On tam není. Zapomněla jsem ho doma.  Krve by se ve mně nedořezal, tak rychle jsem s kočárkem už nikdy nejela ….“ To snad  není možné, plácáme se do kolen, ale protože Dášenku dobře známe již mnoho let, tak víme zcela bezpečně, že to pravda je.

Jen na vysvětlenou, aby tato drobná historka nebyla vykládána nesprávně.  Dáša je jinak báječná máma dvou dětí a její syn, kterého tehdy nechala doma,  je dnes plnoletý.

Dámy, děvčata, ženy, které jste se poznaly, všechny zdravím… Nezapomněla jsem na něco?