Jsi mrtvá? Nevadí podepiš!

V souvislosti s velice smutnou událostí v mém životě -  úmrtím mé maminky, o kterém jsem psala před 14 dny, mi přišla celá hromada korespondence. Bylo v ní i pár překvapení….

Většinou šlo o kondolence.  Některé byly jen takové ty strohé nic neříkající. Smuteční motiv, předtištěná fráze o soustrasti a k tomu popis, ty jsem hned odkládala stranou. Mnohem víc mě pomáhaly ty, ke kterým odesilatelé přidali pár osobních slov, která jistě velmi těžce hledali a o to byla cennější. A nebylo jich málo. Dojalo mě pár řádek, které mi napsala desetiletá dcera mé kamarádky, i citlivá slova od přátel . Přišlo i pár dopisů od lidí, které jsem skoro neznala, a ty já osobně považuji za ty úplně nejvzácnější.

Velmi krásný list mi napsal třeba maminčin kamarád z mládí , který v něm vzpomínal jak s ní v tanečním souboru vytáčel polku a valčík před více než šedesáti lety a od té doby evidentně měla místo v jeho srdci. Viděla jsme ji zase  jako mladičkou temperamentní zelenookou plavovlásku, která měla život před sebou.

Milý dopis přišel i od jejího kolegy z práce, v němž i po těch letech vzpomínal na její dobrou náladu, pracovitost a obětavost s níž vzala směnu za každého, kdo ji o to poprosil. Vzpomněla jsme si jak jí tehdy ve skutečnosti bylo těžko. Opustil nás totiž táta, sestra se vdala a my jsme zůstaly samy.  Utáhnout  všechno z mizerných alimentů a jednoho platu nebyla žádná legrace, proto brala ty služby navíc. Zvláště, když jsem se po střední škole  dostala i na vysokou.

Ozval se mi dokonce i syn jedné naší sousedky z pražského činžáku,  kde jsem se sice já narodila a maminka tam prožila 30 let života, ale odstěhovala se odtud před bezmála 20 lety.  Parte jsem tam vyvěsila s vědomím, že v domě už skoro nikdo, kdo by maminku znal asi nežije. Tenhle ohlas mě obzvlášť  zahřál u srdce, asi protože jsem ho naprosto nečekala. Onoho souseda si pamatuji jako asi desetiletého trošku podmračeného klučinu ze čtvrtého patra, který poskakoval po schodech a moc nezdravil. Dneska je mu pětatřicet a vzpomínal v dobrém nejen na moji maminku, kterou si pamatoval jako tu veselou paní z prvního patra, která se velmi přátelila s jeho babičkou, ale  sdělil mi i mnoho zajímavého o dalších sousedech v domě. Podal mi svědectví o tom kdo zde bydlí, kdo se odstěhoval, kdo rozvedl, i kdo odešel na věčnost .

Jako jedna z posledních vypadla ze schránky obálka odeslaná z Hořovické nemocnice, kde maminka na jednotce intenzivní péče 12. 12  zemřela na masivní krvácení  do mozku. Byla ovšem překvapivě adresována na její jméno. Snad mě v této mimořádné situaci omluvíte, že jsem  porušila listovní tajemství. Otevírala jsem ji ale dost nechápavě. Co to je za špatný vtip, napadalo mě.

Text dopisu předčil mé očekávání. Šlo o strohé uznání dluhu.  Nemocnice moji již mrtvou maminku upozorňovala, že nezaplatila regulační poplatek ve výši 100 korun a žádala ji o vlastnoruční podpis pacienta – dlužníka.  Ó jak citlivé.  Děkuji za pěkný dárek pod stromeček