Ti dva se jednoho dne najdou. Imponují si, je jim spolu dobře, voní si, přitahují se, dělají všechno proto, aby spolu trávili 24 hodin denně….
Vybojují si to a octnou se spolu ( takříkajíc) na pořád. Dny plynou. A pak se najednou něco pokazí...Otázky, další otázky a místo odpovědí ticho, podivné zamručení, nebo nic neříkající slova…a nebo, a to je úplně nejhorší…vůbec nic.
Co s tím? Zvyknout si? Říct si, nepije, nebije mě, těhotná milenka mi na dveře ještě nezvoní, takže je to vlastně OK? Uff, je to tvrdý oříšek.
Já jsem si třeba v tomto případě nakoupila horu chytrých knih. Renomovaní autoři mi radili, že nejhorší co vůbec může ve vztahu nastat, je izolace. Tedy moment, kdy partneři mezi sebou přestanou úplně komunikovat. To je naprostá katastrofa a je třeba jí předejít.
Už tedy vím, jak na to, řekla jsme si slavnostně . Vzala jsem si čistý bílý papír a začala jsem na něj pilně psát, co všechno mi v soužití s mým mužem vadí. Manželovi jsem řekla, že si uděláme hezký večer a že si spolu promluvíme. Udělala jsem pár chlebíčků, vysypala na talíř křupky a spustila:
„Víš v poslední době mi připadá, že si nerozumíme. Kromě pár frází mi skoro nic už o sobě neříkáš. Nevím, co tě trápí, ani co tě těší. I já jsem sama se svými pocity. Neptáš se na ně. Nesdílíš se mnou radost ani smutek. Nemám pocit, že mi rozumíš, ani že mě chceš nějak chránit. Vzdaluješ se mi každým dnem…Já už ti to prostě nedokážu říct jinak, tak budu stručná a řeknu ti to jenom několika slovy. Já jsem s tebou nešťastná… “
Můj muž mě vyslechnul, hluboce se zahleděl do mých očí a pronesl naprosto neuvěřitelnou a legendární větu:
“ Ale miláčku, to se ti jenom zdá. Ty vůbec nejsi nešťastná. Protože jenom já jsem pro tebe ten pravý…!
Nakonec jsem se s ním rozvedla a nelituji toho.
Ale vždy, když si na to vzpomenu, tak si říkám, kam asi v podobné situaci dojdou další zvědavé manželky….
