Čepice. Aneb „Cecky prvotřídní kvalita

Nenosím žádné pokrývky hlavy. Již dlouho. Od doby, kdy jsem si uvědomila, že při vysílání signálů opačnému pohlaví hraje roli vzhled.  

Takže po kojenecké čepičce se ještě mihnul nějaký ten kulich na prvním stupni základní školy a pak už nic. Má to prostý důvod, když si cokoliv a zdůrazňuji opravdu cokoliv jakéhokoliv tvaru a barvy umístím na hlavu, vypadám jako naprostý idiot. Přirozeně, že jak šel život, tak jsem tu a tam podlehla pokušení a něco si na tu hlavu pokusila nasadit, ale dopadlo to vždycky stejně, vypadala jsem stále jako naprostý idiot, jen vždy o několik let starší.

Když mě moje sousedka na sobotní odpolední kávičce vítala slovy, že si v tržnici za 100 Kč koupila úžasnou čepici, nechalo mě její nadšení ledově klidnou. Zamávala na mě čímsi, co připomínalo šedočerné střapaté klubko vlny, s nímž si pohrála smečka divokých koček. Když si ji ale narazila hluboko do čela vypadala v ní absolutně skvěle, působila mladistvě, měla přesně to, čemu se říká styl. „No řekni,  není skvělá,“ švitořila. „Nechceš si ji také zkusit, příští týden  se už má ochladit, potřebuješ mít hlavu v teple, pamatuj,že už také nejsi nejmladší.“

Měla naprostou pravdu,  vysílání signálů opačnému pohlaví již pro mě nemá takové kouzlo jako před lety a  navíc jsem chabrus na uši. Už jsem byla nalomená souhlasit, když tu se z útrob mého mozku vynořila jistá vzpomínka. Stalo se to před několika měsíci, tedy vlastně prakticky celkem nedávno. Potřebovala jsem zabít čas v jednom nákupním centru, bloumala jsem jen tak kolem výloh, když tu mi padnul do oka specializovaný obchod s pokrývkami hlavy. Ani nevím proč, ale vstoupila jsem dovnitř. Konstelace byla naprosto úžasná, nikdo tam nebyl a prodavačka opřená o pultík  s mobilem částečně již přirostlým k uchu byla zabraná do nějaké velice důležitého hovoru. Dodala jsem si odvahy a začala jsem zkoušet. Měli tu snad všechno od  černého společenského kloboučku s koketní černou síťkou zdobenou drobnými flitry ala Adina Mandlová, přes elegantní modely, až po proutěné klobouky a „trendy“ pletené barety. Vyzkoušela jsem je všechny. Výsledek byl šokující. Ve všem jsem vypadala jako idiot, ovšem  dlužno dodat, že t.č již padesátiletý.

Při té vzpomínce jsem se otřásla hrůzou a vykřikla důrazné :“NE!“. Jenže bylo už pozdě. Sousedka mi čepici narazila na hlavu. Pár vteřin bylo naprosté ticho, které přerušilo její nadšené a zcela spontánní vzdychnutí. „To nemá chybu, to musíš vidět!“

K zrcadlu jsem přistoupila poslepu, věděla jsem, že další pohled na tu hrůzu mě zřejmě usmrtí. A pak se to stalo. Otevřela jsem oči a o idiot tam poprvé v životě nebyl. Místo něj jsem tam byla já ve slušivé čepici, která vypadala absolutně skvěle, působila mladistvě a měla přesně to, čemu se říká styl.

Sousedka, típla v polovině cigaretu a rázně oznámila. „Jedeme, mají tam ještě jednu, poslední a za hodinu zavírají. “ Čapla jsme peněženku,  cestou do sousedního městečka jsme minimálně třikrát překročila povolenou rychlost. Do vietnamské tržnice jsem vstupovala s malou dušičkou, jestlipak tam ještě bude?

Byla tam. Poslední a nádherná, vypadala jako béžovo hnědé střapaté klubíčko s nímž si pohrála smečka divokých koček. Hrdě jsem si ji položila do košíčku a přidala ještě pár žinylkových rukaviček v barvě medu, které k čepici ladily a stály jenom třicet korun a šupajdila jsem k pokladně. Cestou jsem narazila na stojan s náušnicemi. Tyto třpytivé tretky jsem si zakázala nakupovat přibližně před třiceti lety. Problém je ale v tom, že jsem se nikdy neposlechla. Mám slabost na bílý kov a bílé kameny. Líbily se mi hned dvoje, třpytily se jako pravý Swarovsky a stály oboje jenom zanedbatelných třicet korun. Zkoušela jsem si je stále do kola. Nemohla jsem se rozhodnout.  Bylo to peklo. Navíc jsem věděla, že jsou mi k ničemu. Od té doby, co bydlím na venkově, tak do společnosti nechodím. Jedině, že bych si je vzala až půjdu k doktorovi, nebo v neděli do Penny nakoupit. „Suší, moc suší,“ přizvukoval vietnamský obchodník. „Enom šicet koun. Cecko kopilá. „Jenom třicet korun. Všecko koupila, to by se ti líbilo. Jenže kde na to člověk má pořád brát, přišla jsem si jenom pro čepici,“ brumlala jsem si pro sebe, ale pak jsem si řekla, že vlastně má pravdu.. Šup a byly v košíčku. Ještě jsem si vzpomněla, že potřebuji sponku do vlasů. Měli ji, ovšem problém, jenom v balení po třiceti kusech, za to ovšem snad ve všech barvách duhy, každý den jsem si mohla pod čepici strčit jinou, no nekupte to. „ Kopila cecky, jen šicet koun, to zatarmo,“ přizvukoval  mlsně vietnamský obchodník. Po té, co pochopil, že jsem dobrá kořist tak se za mnou ploužil tržnicí jako tichý a nenápadný stín. Třicet korun je opravdu skoro zadarmo, tak jsem si je koupila všecky. Vždyť přece žijeme  jen jednou.

Už jsem se vydala ke kase, když tu se ozval nadšený ryk sousedky.

„No to je ono, jak jsem ti tuhle říkala.“ Běžela ke mně mávajíc jakýmsi předmětem z umělé hmoty, který mohl být všechno možné.  Masážní strojek, depilátor, rádio. Byl to ovšem žmolkovač. Úžasný to vynález. Jistě to znáte,  koupíte si nepříliš drahý svetřík a oni se na něm záhy udělají takové ty ošklivé cucky, no fuj. Můj vietnamský stín se okamžitě chopil příležitosti spustil zařízení a iniciativně mi začal přejíždět svetr v oblasti mých celkem obstojně vyvinutých ňader: „Cecky, prvotřídní kvalita.“ ubezpečoval mě svým skvělým dialektem o tom, že všecky jeho spotřebiče jsou kvalitní. Jenže…. Aniž jsem si toho povšimla náš zvláštní dialog přitáhnul oči všech přítomných nakupujících a pak to přišlo.

Tržnicí se ozvala salva hurónského smíchu. Smála se mladá maminka u kojeneckého zboží, starší pán u vteřinových lepidel, stařenka u tepláků, smála se i moje sousedka, smála jsem se i já. Byl to takový ten nádherný uvolňující nekonečný smích, který vám přidává rok života a vhání slzy do očí . Vietnamský obchodník sice nechápal čemu se všichni smějí, ale měl pusu od ucha k uchu. Měl asi radost, že jsme všichni takoví veselí. Já ale stále váhala. „Já dala vám slevu, je posední, kopila jen za šicet koun . To zatarmo.“ ševelil. „No jo, jenže to máte šicet tu, šicet sem, šicet tam a než se nadějete je to šista,“ licitovala jsem a lidé kolem mě se usmívali a souhlasně přikyvovali.  Nakonec jsem podlehla. I žmolkovač byl můj.  Ostatně naštěstí právě zavírali.

Obchodník mi spokojeně  všechny ty báječné nové předměty ukládal do zeleného mikrotenového sáčku a markoval na elektronické pokladně. Kdy zmáčknul součet objevila se cifra 300 korun.  „No vidíte a  je to šista,  já jsem vám to řikala,“  zapíchla jsem do displeje prst.   Tentokrát mi vietnamský obchodník dobře rozuměl. Smál se na celé kolo a  smála se jeho žena, a vlastně jsme se zase smáli úplně všichni.

Večer jsem si to všechno pěkně zapsala do deníčku. Mám hezkou novou čepici, spoustu krásných nepotřebných věcí, za hodinu jsem třikrát rozesmála celou vietnamskou tržnici. Byl to prima den. Doufejme, že mi to tam někde nahoře připočetli k dobru…-