představ si naději

jako prázdná nádobav kleci lapenácítí se duše mé podobaa její jasjež uvadáa těla žárcítí se sám

jako kdyby zraněná
lapala po dechu
v úzkosti ztracená
ve tmě
hledající útěchu
kde zlo se dme
a bere to, co bylo mé
jako kdyby zemřela
je nehybná a tichá
života známky neměla
a přece je
zdá se, že dýchá
ozývá se
v zármutku pláče
jako kdyby duše duch
bloudil v temnotě
copak by dopustil Bůh
tenhle svět
ve hrozné ochotě
kde nebudeš smět
utrhnout radosti květ
jako kdyby lehká tíha
které něco brání
i tak se snaží, dýchá
nevzdává to
tělo chrání
doufá v to
že jí jednou bude sto