zraň mě dnes večer

Člověk si uvědomuje svou slabost a nechce se jí bránit, nýbrž poddat. Je opilý svou slabostí, chce být ještě slabší, chce upadnout uprostřed náměstí, přede všemi, chce být dole a ještě níž než dole.

pohlaď moje rty, ať mne v noci nezebou
ve chvíli, kdy moji duši stíny popadnou
kolébají ji ve vzpomínkách ze strany, na stranu
ve všem pak vidím neutichající prázdnotu
svíjí se tělo mé
v nevědomém záchvatu
nekončících červánků a prokletého osamění
vrhám se střemhlav v šeď zapomnění
aniž bych ohlédla se za sebe
má duše už Vás nesnese
jen modré šmouhy bez určitých tváří
oka mžik existujete v mé utopii
o krok později jste mrtví a já nikdy
nevzpomenu, až do chvíle
kdy mé oči nespočinou ve Vašich rovině
a já se v nich téměř slastně topím
raději je v sebezapření navždy sklopím
protože vím, ale s bolestí vrhám se do propasti
jedině ve snech jsi mým navždy
kéž bych
i já byla uvězněna v Tvých snech
už jsi někdy snil Ty o mně?
a představoval si, že existuji jenom kvůli Tobě
se strachem a záští k probděné noci
protože kde začíná vědomí, tam já končím