osamělý ostrov

v ranní rose skryl se déšť ženykterá smutek cítípro tisíc kapek místo v zemijiž však dávno není                                                                     

vydala se tedy do hloubi dušekde jizvový je sadby ošetřila to, co ruka píševšak ústa mají hladuklouzla po té nenadálé touzepolíbila hlínu rtypadala tak nekonečně dlouzezabila slovo "chci"tma se jí ve slabosti zmocnilavyužila zatemnělé myslikonečně ji tedy taky dostihlata halucinace rodící snyzeleň už neunesla pláče žala pod tou tíhou sešlaze smutku se stal nemoci bálsilná do slabé duše vešlaz posledních sil se vzepřelaby učinila opravdu všejejí múza tehdy navždy zemřelaač tělo teplem žhnedéšť tak dále stéká po tváříchač nemá k slzám silvryla se do vzpomínek mýchi to, jaký její život bylz pár kapek rosy se stal oceándo kterého stále pršípláče navzdory, že není sámnikdo ho nikdy neutiší