maluju strach

Známe to snad všichni. Kdo ne, musí mít velice zvláštní život. Strach.. Každý si ho hmotně představuje jinak. Někdo jako svou největší noční můru, někdo jako představu svého vlastního pekla, jehož prožíváním stráví svou věčnost. Strašná to představa stále dokola se opakující. Já strach vidím jako zeď. Vy si můžete říct "zeď nemůže nikomu nahánět strach"! V mém životě existuje jedna konkrétní zeď, která se stále vrací a já proti ní můžu bojovat jen tak, že ji buď prorazím nebo přeskočím. Ale většinou je to tak, že se ta  zeď v mých očích stále zvětšuje a roste, až jsem proti ní směšně titěrná. Dokud ji ale neprorazím, resp. nepostavím se tomu konkrétnímu strachu, ý vždy představuje ta samá zeď, nikdy nezvítězím. Avšak nebýt strachu, neexistoval by ten blažený pocit překonání ho.

do vlasů si vplétám korunu
korunu ze slz a větru
v temno mého stínu
ji na okamžik ponořím
by okusila vinu
pak  ve vlasech ji otočím
by ucítila sílu
která ze mne odchází
jako kdysi přišla
bez pozdravu
nyní bez rozloučení
kousek po kousku
ji k sobě vinu
ale ona se protančí skrz
nastavuji ruku
ona však tvář odvrací
kráčí,
kráčí stále vpřed

do vlasů si vplétám korunu
skrze ni proudí krev
a z té vyrůstají růže
růže navenek bílé
uvnitř tajně rudé

do vlasů si vplétám korunu
tak jako každý druhý snad
ač někdo se korunuje
já kolem sebe stavím z ostnů hrad

do vlasů si vplétám korunu
korunu? ne!
snažím se ji vytrhat
ruce mám celé od krve a oči plné slz
a z koruny jsou šaty, závoj, maska, ač je listopad