ještě bojuji

tyto verše patří nejen tomukdo vstal jednou nohou z hrobujenom jednou, nikdy nedokázal vícchránil tvář, když házeli mu míč

tyto verše píši sobecky pouze sobě
a té bolestné melancholické tvorbě
díky které přijímám to, čím bohužel jsem
tělo je zdravé, však duše je ovládána zlem
tyto verše patří některým jako díky
těm kteří se se mnou za mě pomyslně bili
za mě, když vzdávalo to slabé lidské tělo
to psychické srdce však stále bilo a chtělo
tyto verše patří mé drahé platonické lásce
před kterou jsem chodila v přetvářky masce
vypnula jsem emoce a tys je opět probudil
pochopila jsem, že mám ještě spoustu sil
tyto verše patří té, která mě nevědomky rozplakala
tehdy jsem si uvědomila co jsem všechno dokázala
když jsem opouštěla to místo bezpečí
kde čas nikdy tak rychle jako zde neběží
tyto verše skládám s odstupem času nyní
pro ty, kteří jsou jako já duševně líní
nic není nikdy jen tak dramaticky černobílé
i když se zdá, že duše je mrtvá ač tělo živé
tyto verše píši s úsměvem na památku
už vím, že mám tu nejlepší kamarádku
den před mým největším utrpením života
vytvořila na mé tváři úsměvy hned dva
tyto verše přečtu si vždy, když budu to chtít vzdát
vzpomenu si, kdo všechno mě má tolik rád
i přes mou vrozenou a pěstěnou nenávist
usměji se při vzpomínce na tento list
tyto verše jsou věčné i když já nakonec ne
jednou vzpomene, jaká asi byla, kdo to čte
byla krásná, chytrá, Bohu milá, taky trochu mrcha
co se celý život děje, že jí uvědomění tak trvá
tyto verše spasí jednou nejedno depresivní srdce
kdy nemělo to lehké a život chutnal jenom trpce
věř, že já nadále žiji a bojuji s tím vším
svou paličatou mysl už dávno, dávno neprosím
tyto verše jsou mi ve tmě silnou oporou
vedou mě, vedou jako svíce tichou tmou
a ty, jež to čteš, jsi nesmrtelným světlem
jež proniklo mou bolavou duší i tělem
tyto verše musí nakonec jednou skončit
opět je však přečtu, nebudu-li vědět co počít
by připomněly, že i slovo může být světlem
a jediný člověk překvapivě celičkým světem