Den ještě nekončí

Dnešek nezačal zrovna nejlépe. Zdál se mi sen, že je hluboká noc a v něm jsem se stále ujisťovala, že můžu ještě dlouho spát. Ach, jak miluji, když se vzbudím nad ránem a mrknutím na mobil zjistím, že ještě můžu nejméně čtyři hodiny spát.

Bohužel to nebyl tenhle případ. Ve snu jsem obelhávala sama sebe. Jen jsem se slastně překulila na druhý bok a snila dál o sobě říkající, že mám čas, mraky času. Najednou můj sen prozářilo slunce. Zářilo mi do očí až mi snově tekly slzy. Počkat! Okamžitě jsem sebou cukla a bleskurychle si protřela oči, aby mohly zaostřit na stále se měnící čísla na digitálních hodinách. Ukazovaly přesně 8:00. Normálně by mě tohle zjištění o prázdninách hodilo znovu do postele, ale tentokrát byl na programu dne alergolog. Ten nepočká, ten vždy zuří. Oklepala jsem se při pomyšlení, že už minule jsem přišla o dva měsíce později. Tentokrát jsem ho naštvat nechtěla, nedej Bože si vymýšlet lži, které mi způsobují vadu řeči jménem Koktání.

Vyskočila jsem z postele za hlasitého pronášení nevhodných slov, i když v tomhle případě a v této chvíli jsem nic vhodnějšího tak narychlo nevymyslela. Jako šílená jsem doběhla k umyvadlu a popadla pastu a kartáček na zuby.Z rozčílení bylo víc pasty na zemi než na kartáčku, ale i tak byla první ranní mise splněna. Tři minuty v háji a mně zbývalo už jenom 12 minut z tak drahoceného času. Jednu jsem obětovala na oční kontakt s minutovou ručičkou v kuchyni. Silou mysli jsem se ji snažila zdržet, ne-li zastavit. Mé schopnosti hrdiny se ještě neobjevily. Stále čekám, kdy to přijde. Třeba příště.

Neohroženě jsem se vrhla k šatníku a vzala první triko, které moje oči zahlédly. Natáhla jsem ho na sebe obráceně. Samozřejmě, jak jinak. Při oblékání sukně jsem upadla, takže to chvilku vypadalo, že jsem zralá i na chirurgii a hlavně na psychyatrii. Alergolog by mohl počkat, ale nepočká, protože bych se nedožila.

Cestou jsem ještě několikrát zakopla, i když vhodnější výraz by byl nespočetkrát, ale byla jsem na cestě. Doběhla jsem do čekárny, celá rudá a zpocená, z čela mi stékaly vodopády. Usadila jsem se a mé sípání dávalo všem jasně najevo, že jsem na správném místě. Jen mi bylo divné, že před jeho ordinací nikdo nečeká. Copak se všichni zalekli nebo zaspali?

Za to naproti mně bylo plno. Všechny oči na mě zíraly a já netušila co je špatně. Triko jsem si přece oblekla znova. Najednou ke mně přišla postarší paní kulhajíc o holi a řekla: ,, Slečno, pan doktor má ode dnes do půli srpna dovolenou"..