dálky

„Pochopil jsem svůj omyl. To, co jsem pronásledoval, byl právě jenom ten běh, a byl jsem stejný blázen jako člověk, který by nabral vodu do džbánu a pak by ho zamkl do skříně, protože miluje zpěv fontán.“ Antoine de Saint-Exupéry

na křídlech sněhobílých Pegasů
ve větru hrdě vztyčených
složil jsem tuto podivnou baladu
spojením hříček přírody

na křídlech řas a ještě dál
toužil jsem stvořit víc
odvážil jsem se klopýtat
klesal jsem stále výš a výš

na křídlech padlých andělových
a jeho dětí neslyšně plačících
skryl jsem smutek pod plášť purpurový
pod koruny stromů tančící

na křídlech těžkých odpuštění
a úlevy to neuvěřitelně sladké
buď a nebo dál už nic není
každé odhodlání je zprvu vratké

na křídlech mlhy mého slepého života
kde míjím stále ty stejné neznámé lidi
úmyslně, leč vypadá to jako nehoda
nemůžu zapomenout, že jim něco chybí

na křídlech snů mých dokonale utopických
a touze dokázat nesplnitelné
došlo k (ne)úmyslnému zapuzení citů lidských
navzdory mé sny jsou věrné

na křídlech vyproseného zapomnění
a vytěsnění vzpomínek
to co tam možná bylo, už dávno není
ze snů zbyl vzdušný komínek