„Říkáš: miluji déšť, když však prší, jdeš se schovat, abys nezmokl. Říkáš: miluji slunce, když však svítí, jdeš se schovat do stínu. Mám strach, že mi jednoho dne řekneš: miluji tě.“ John Lennon Já zase říkám: miluji bouři, když však spustí, mám obrovský strach,. Říkám: nebojím se budoucnosti, když však čtu a vidím svět okolo, je mi do pláče. Mám strach, že jednoho dne nebudu dost dobrá ani pro sebe..
Strach. To, co udržuje naši pozornost, to, co nás tlačí vpřed, to, co nám říká, že jsme stále naživu.
Také se Vám někdy stalo, že jste se před kamarády vytahovali, že nemáte strach z ničeho? Kamarádka řekla, že se bojí hadů, když jsme procházely lesem. Já se smíchem řekla, že tahle fóbie mi nehrozí. Když jsme však narazily na zmiji, ječely jsme obě. Ač se, jak to obvykle bývá, zdálo, že ona se nás bojí víc.
Jednu z fóbií, o které vím, že ji mám, je strach z hmyzu a prostě všeho, co má jiný počet nohou než dvě nebo čtyři. Jakmile na balkóně maluju obraz a přiletí vosa, okamžitě zpanikařím a utíkám se schovat za dvoje dveře, které nás dělí. To samé následuje, když zpozoruji pavouka. Pro nás dva není žádná místnost dost velká. Nemůžu v ní fungovat, dokud ho někdo "neodstraní".
Když jsem byla malá, měla jsem ráda berušky a motýly, a taky jsem chovala s kamarádkou housenky.. Ach to vesnické dětství. Avšak od doby co vím, že existují beruškám podobní tvorové, kteří štípou, nemůžu se na ně ani podívat. Motýly obdivuju, ale taky bych na ně nešáhla.
Taky jsme se sourozenci museli na poli sbírat mandelinky z brambor, což bylo pro mne utrpení. Vzpomínám si, že když jsem je poprvé měla v tom kelímku, do kterého jsem je dostala za pomoci paličky, nemohla jsem jim ublížit a tak mě jako 10-leté dítě nenapadlo nic jiného, než celý obsah kelímku vysypat sousedovi do jeho brambor. Dodnes se tomu směju, když si na to vzpomenu.
To je takový vrozený odpor či strach, a rozhodně není jediný, ale je asi největší.
Dále mám strach z výšek, ač to nepřiznávám.
Mám sociální fóbii, ač to někdy nedávám najevo, ale někdy zase až moc..
Nemám strach z toho, že nebudu milována, to je mi fuk, ale z toho, že bude situace, kdy tu lásku nebudu moct vrátit.
Když jsem sama doma a v celém domě je tma, mám divný pocit, a když uslyším nějaký zvuk, krve by se ve mně nedořezali. Zajímavé je, že se nemůžu dočkat, až všichni odjedou, ale večer už je vyhlížím. Když jdu po schodech do patra, pořád se musím ohlížet, jestli nejde někdo za mnou. Vím, jsem šašek..
Za další strach si můžu sama, sledováním hororů, kterým se nejdřív směju. Ale sranda v noci přejde. Ty sny pak stojí za to!
Také mám strach z vody. Nechci plavat od té doby, co mne kamarádi ze srandy hodili do bazénu a já se praštila do hlavy a byla v bezvědomí.
Další strachy jsou normální, strach o blízké, o rodinu. Když jede někdo autem nebo na motorce a dlouho se nevrací a nedává o sobě vědět, mám strach, že se něco stalo. Pár nehod už jsem zažila, zatím naštěstí dopadly dobře.
Nad jedním strachem přemýšlím stále.. Že nebudu dost dobrá, že neuspěju, upadnu, že nic nedokážu, že na tomto světě po sobě nic nezanechám, žádnou vzpomínku, ať už hmotnou nebo duchovní.
Ten největší strach, který mám, je z mezinárodní situace. Když vidím všechny ty hrůzy, čtu zprávy, je mi smutno.. Jak daleko všechno může zajít? Nevím.. Snad bude brzy líp.
Každý se před danou situací chová jinak. Někdo dělá hrdinu a někdo se chová přirozeně. Moje babička říkávala: po válce je každý generál. Já jsem si to přebrala tak, že kdybych měla jít do války, řekla bych, že úplně v klidu, ale kdyby mi někdo mířil zbraní do obličeje..
Z čeho máte strach Vy?
