Another Edge Of View

Znáte ten pocit, když něco strašně moc potřebujete (chcete), ale nemáte peníze? Já skoro pořád. Vždycky jsem si říkala, že peníze nejsou k ničemu, ale postupem času zjišťuji, že čím víc jich člověk má, je šťastnější.

Brigádu jsem nesehnala a tak pouze čekám, co bude. Nuda, že? Ani pomalu nevím, o čem psát. Mám plno nových zážitků, příběhů, básní, ale něco mi brání to sem napsat.
Vždycky, když se mi tohle stane, připadá mi, jako by moje inspirace umřela. Jako by mi ji okolní svět ukradl a zabil. Procházím se ulicemi a lidé se dívají. Dívají se na mě a já nechápu proč. Jako bych ani nebyla člověk nebo byla, ale jiný. Aby na mě spočinuly jejich oči, musím se lišit. A to hodně. Vlastně si ani nemyslím, že jsem člověk. Mé myšlenky nepatří lidskému světu. Připadám si, jako bych pocházela z jiné dimenze.
Jednou bych chtěla mít/zažít pocit normálního člověka. Problém je ale v tom, že absolutně netuším, co znamená slovo "normální". Existuje vůbec? Pokud ano, pak nemám právo někdy poznat jeho smysl.
Míjíme se, když kráčím s hudbou v uších. Nevidím nic jiného než vidět chci. Došlo vám někdy, že každý žije ve svém světě, i když je nám společný? Každý z vás se vidí jinak a podle toho jak vidí sebe, vidí taky svět. Ne můj, ne tvůj, ale svůj. Já svůj svět nevidím ani černě, ani bíle. Nemám ráda hranice..

Kráčím sama, kráčím s ním,

se stínem již včerejším.

Kráčím sama, kráčím s ním,

nikdy se ho nezbavím

Kráčím sama, kráčím s ním,

ač minulost už neřeším.

Kráčím sama, kráčím s ním,

děkuji, nikdy netančím.

http://fakinbasnik.blogspot.cz/