Jak žijeme?
Rychle. Úspěšně. Ve třiceti, plní síly, kštice hustá, pleť dokonalá, na čele bez vrásek, na lýtkách bez žilek, s pevným zdravím a plní síly. Ráno vstaneme a hned začneme dělat powerjógu. Pozdravíme slunce a někdy si jdeme zaběhat do parku. Pak dlouhá horká sprcha s masážní hubicí. Ke snídani ovesné vločky nebo kornflejky. A v hlavě už nám šrotuje denní program. První meeting v 8.30 v kanceláři u office managera. A pak už se to rozjede do šíleného tempa. Emaily. Telefonáty. Pracovní schůzky. Bez přestávky, bez času dát si kafe. Tak busy a tak vytížení. Nepostradatelní. A tak moc si to užíváme!
V předjížděcím pruhu míjíme ty zpomalené čtyřicátníky a daleko za sebou necháváme funící padesátníky, které vychoval a vyškolil starý zatuchlý režim. Odstavené na pátou či devátou kolej. My jsme flexibilní, ochotní učit se novým věcem, týmoví hráči, ale schopni i samostatné práce, excellent project managers, znalí angličtiny a počítačů. Odolní stresu. Zvládající vysoký výkon i dlouhé přesčasy.
Project je přeci třeba dotáhnout do konce. Máme deadlines, máme chartrové grafy prodeje. Máme budoucí kariéru a zvládáme to tak setsakramentsky dobře!
A máme manažerské platy a vysoké odměny. A taky vysoké hypotéky. Ale to se nevylučuje, právě naopak!V tom našem vysokém tempu! Od pondělka do pátku, někdy i soboty, někdy i neděle. Přihlásit se na internet z domu, klidně i o víkendu. Mobil se rozdrnčí i v deset večer. Problémy je třeba řešit neustále a operativně! Ale nám to nevadí! Právě naopak! Vyhledáváme to! Jsme závislí na naší nepostradatelnosti!
Večer squash nebo posilka nebo sauna. Pak rychlé pivko, k tomu něco lehkého k zakousnutí. Vždyť já od oběda nic pořádně nejedl a už je skoro deset! A pak rychle skočit do auta a rychle domů do postele. A zítra nanovo.
V pátek večer si prolijeme hlavu alkoholem, třeba přidáme párty pill, ať déle vydržíme. A pak paříme a paříme. Do čtyř do pěti do rána. Taxík to jistí. Domů, do bytečku s plovoucí podlahou a eurookny. Sami, nebo ověšeni souložnicí na jednu noc. Nasát cizí lidské teplo, vypustit staré energie a nabrat nové. Vysát se a nabít navzájem. A příští týden nanovo.
A pak se na jeden víkend urveme a zajedeme do pohraničí navštívit stárnoucí rodiče s důchodem čtyřikrát nižším, než je náš plat. Ale to jim neříkáme. A oni se na nás usmívají, děláme kariéru v Praze, jsme tak úspěšní! Máme své vlastní auto a bydlení, už jsme přestali být děti, jsme dospělí a umíme se o sebe postarat – a jak dobře! Jsou na nás pyšní.
Ale nakonec vypozorují naši únavu. Naše slábnoucí baterie. Znají nás. Neukryjeme to. Starosti nám prosakují pobledlou pletí a unavenýma očima. Nedokážeme dospat. Budí nás noční můry nad ránem o nedořešených úkolech, překročených rozpočtech, reklamovaných zásilkách, zpožděných dodávkách… Nedokážeme se uvolnit. Jsme uvězněni v neustálém stavu napětí a tlaku, že všechno je třeba stihnout…!!!
A naši rodičové to všechno vidí a za našimi zády kroutí ustaraně hlavami. Když se s námi na konci víkendu loučí, strkají nám do auta tašku s domácí marmeládou a zavařenými okurkami ze zahrádky. Starostliví a milující. A smutní z rozloučení a s hlavou plnou otazníků a s nevyslovenou otázkou, jak dlouho, synku, ještě tohle tempo vydržíš?
by m-blogger
