Protože paní pokladní…

Malé děti jsou našimi radostmi. Zvláště pak ty naše. A úplně nejvíce ty z našich, které se snažíme vychovávat a od kterých jsme vychováváni.

autor článku

‚Neeeee!!!‘ srdce se mi zastavilo a na čele mi naběhla žíla. Výkřik sevřel mé hrdlo a mé hlasivky začaly diskutovat o tom, které že důchodové připojištění je nejlepší a jestli není trochu pozdě na jeho uzavření, protože se zdá, že čas jejich odchodu na zasloužený odpočinek právě nastal. Dvouletý syn, ke kterému můj výkřik směřoval, přitom nadskočil tak, že málem vypadl z bačkůrek. Vyděšeně otočil hlavu směrem ke dveřím, odkud na něj koukal jeho táta s ošklivou modrou žížalou na čele a udiveně vydechl. V ručičce přitom třímal kabel, jehož jeden konec byl zastrčen do zásuvky a druhý konec mířil vzhůru na nejvyšší skříňku obývacího pokoje. Přesně tam, kam jsem předtím, než jsem si odešel dát na balkón cigáro, položil svůj notebook v domnění, že to je to nejbezpečnější místo na světě, poněvadž se nachází o celý metr a půl výše než je výška našeho dvouletého špunta.

Jedním krokem jsem překonal tři metry prostoru, které nás dělily a nacvičeným grifem, kterým se dětem vyndávají z ručiček malé věci z obavy, že by je mohly začít ochutnávat a následně pak spolknout, jsem vykroutil synkovi kabel z ruky.

‚To nesmíš!‘ vyřkl jsem větu, která byla v tomto období na denním pořádku.

‚To bys mohl rozbít!‘ dodal jsem smířlivěji, neboť začal jsem se cítit trošku provinile kvůli své předchozí, velmi hlasité reakci. Navíc tvář mého synka začala vykazovat známky odhodlání, že hlasitá reakce jeho taťky by neměla zůstat bez odezvy a že by si zasloužila patřičnou odvetu v podobě vzdoru doprovázeného pláčem číslo osm. Jeho ukřivděný pohled se dožadoval vysvětlení.

‚A ploč?‘ zazněla otázka z úst malého špunta.

Jsou chvíle, kdy je dobré si odpověď pořádně promyslet. Například, když se vás na finančním úřadě zeptají, zda jste měl nějaké jiné příjmy než plat ze zaměstnání, když se vás sousedka zeptá, zda jste náhodou neviděl její kočku, která vám pravidelně chodí močit na rohožku, nebo když se vás oddávající úředník ptá na to, zda si berete dobrovolně za manželku tam přítomnou. V posledním bodě bych byl ale s rozmýšlením opatrný, neb jsem to zkusil a přemýšlení jsem předstíral celých pět vteřin, načež mi to má nastávající oplatila vteřinami deseti. Později jsem se dozvěděl, že ona, na rozdíl ode mě přemýšlela doopravdy a rozhodla se pro odpověď ‚ano‘ jen z důvodu pomsty. Nutno říci, že tímto přemýšlením nad odpověďmi jsme způsobili takový zmatek mezi příbuznými, že teta Marie už už byla rozhodnuta odpovědět za nás a moje maminka mi ihned po obřadu udělila výchovný pohlavek se slovy, že tohle se opravdu nedělá.

‚A ploč tati?‘ opakoval synek svou otázku.

‚Protože by to mohlo udělat bác a měl bys bebí‘ lepší odpověď mě nenapadla a synek odtušil, že tohle nebyla ta z nejlepších. Vítězoslavně se na mě podíval a odpověděl: ‚Nemám bebí, podívej!‘ a s ručičkami nad hlavou, dlaněmi zvednutými vzhůru a výsměchem v očích mi dokazoval své tvrzení. Opět jsem dostal výchovný pohlavek. Tentokráte v podobě výsměchu v očíčkách toho prcka, který cítil, že má navrch a že tohle táta neodhadl.

Jeho argumentace bývají opravdu přesvědčivé. Byla například doba, kdy manželka zjistila, že po té co zapnula myčku na nádobí a vzdálila se od ní na pár minut, myčka sama od sebe přestala mýt.  Trvalo to pár dní až pak, stačila jediná otázka směřována na nejmladšího člena rodiny ‚Tys tu myčku vypnul?‘.

Odpověď s udiveným tónem, který vyjadřoval podiv nad tím, že se vůbec někdo může ptát, zněla: ‚No jooo, vypnul.‘

‚A proč?‘ dožadovala se žena dalších informací.

Synátor pokrčil nosík, vycenil zuby a vítězoslavně pronesl: ‚Plotože byla nula!‘.

Jistě. Byla nula. Vždyť je to jasné! Jakožto pokrokoví rodiče zastáváme názor, že dětem se má vysvětlovat, nikoli odbývat je a tak už před několika měsíci dostal náš skřítek školení o tom, že myčka se vypíná až tehdy, když domyje a to je tehdy, když na displeji svítí nula. A průměrný program myčky zobrazí nulu přibližně sedmkrát. Při sedmdesáti minutách, šedesáti, padesáti a takhle až do nuly. Do té správné nuly. To už ale synkovi nikdo nevysvětloval.

Mezi jeho bravurní kousky patří taktéž ‚odpověď za každou cenu‘. To je třeba ta, když příjdu domů a zeptám se:

‚Tak copak jsi dnes dělal?‘,  synek zvedne oči , sešpulí rty a po dostatečně dlouhém přemýšlení doprovázeném velmi důležitě znějícím ‚mmmmmm‘ odpoví:

‚Mašinka odjela do Belouna a nejede na Plahu‘.

Možná tím popisoval skutečné události toho dne, které se odehrály na jeho dřevěném kolejišti rozloženém po celém obýváku, ale spíše ho podezřívám z toho, že si onu událost vymyslel od začátku až do konce. Že na tom není ani zbla pravdy a že mašinka neodjela vůbec do Berouna a že pokud odjela, tak docela určitě jezdí v pravidelných intervalech zpátky na Prahu. Vymyslel si to!

Zrovna tak jako důvod, který uvedl, když jsem se ho zeptal, proč se tváří jako uražený a tvrdí o svém tatínkovi, že je ‚ošklivý‘, aniž by k tomu měl sebemenší důvod. Pravda, nepočítám se sice mezi krasavce, takže by leckdo mohl říct, že má synek vlastně pravdu, ale výklad slova ‚ošklivý‘ u dvouletého dítěte vůbec není o fyzické kráse. Pro takové dítě je význam tohoto slova úplně jiný. Jinak by přece nemohl o té hrůze co vytvoří do nočníku, při čekání na přibíhající maminku s papírem prohlásit, že to vypadá jako ‚klásnej stlomeček‘, či dokonce jako ‚letadlo‘ nebo ‚vltulník‘.  Význam slova ‚ošklivej‘ je tedy něco jako:  ‚něčím jsi mě naštval a teď bys to měl žehlit‘.

‚Proč je tatínek ošklivej?‘ ptám se po příčině jeho oznámení.

S prstíkem zapíchnutým do gauče a hlavou na stranu opět předstíral přemýšlení a dělal to své ‚mmmmmm‘, aby z něj nakonec vypadla odpověď:

‚Plotože paní pokladní si nemůže hlát‘.

Cože!!! Slyším správně? Co má nějaká pokladní ze supermarketu a náplň její pracovní doby společného s tím, že se na mě můj syn mračí a tváří se tak, jako bych mu rozšlapal dřevěné nádraží včetně zrovna přijíždějícího pendolína? Copak jsem to byl já, kdo zakázal paní pokladní hrát si v pracovní době a vydloubávat klávesy z registrační pokladny? Nebo jsem jí snad já nutil k tomu, aby šla pracovat jako pokladní, místo toho, aby si celý den skákala u McDonald‘s v síťové kleci do plastových míčků? Usoudil jsem, že nemá cenu tuto otázku pokládat nahlas, protože by se mi mohlo dostat ještě méně pochopitelného vysvětlení a já ten den neměl náladu na řešení logických hádanek.

Nechal jsem odpověď bez povšimnutí. Někdy je lepší nepátrat, nepřepínat... Konec konců, v životě by měly existovat věci, na které nejsou jasné odpovědi. Myslím, že to podporuje lidskou zvídavost a touhu po poznání. Má touha po poznání ovšem v tu chvíli byla na bodě mrazu. Ne tak touha mého syna, který pokračoval ve svém koncertu vymýšlení si a tak jsem se dozvěděl, že ‚Se nudí, plotože Kalkula odnesla v košíčku vlka‘, a dokonce i to, že ‚Je ulaženej, plotože kabugy dugy bkduu‘. Posledně jmenovanou informaci přepisuji foneticky, tak jak jsem jí slyšel, neboť si nejsem jist tím, jak se to správně píše.

Později večer, když už šel malý spát a já jsem stál u kuchyňské linky a přemýšlel o otázkách a odpovědích a sledoval přitom pohyb kafe, které jsem si míchal, zeptala se mě manželka na nějakou velmi důležitou věc. Snad to bylo něco o tom, jestli jsem byl v té pojišťovně zařídit snížení pojistky na auto, nebo snad dotaz na to, zda už jsem si zařídil dovolenou na příští týden. Odpověděl jsem že, ne. Ještě ne.

‚A proč?‘ zeptala se. Na tuhle otázku nešlo odpovědět jinak.

‚Protože paní pokladní si nemůže hrát.‘

Tahle má odpověď překvapila snad jenom mě samotného, ale má žena zůstala naprosto klidná. Snad proto, že byla přítomna odpolednímu rozhovoru otce se synem, nikterak mou odpověď nekomentovala. Nasadila chápavý pohled lékařky, jenž souhlasně přikyvuje pacientovi, který se dožaduje navrácení Karlštejnu v restituci, protože na to jakožto Karel IV. má nárok a s lehkým poplácáním na mé rameno jen zašeptala: ‚Tak to zkus udělat zítra.‘