Zakážou nám dejchat

"Jsi policajt?" zeptal se a ruku s půlkou rohlíku schovával za záda. "Ne, nejsem," usmál jsem se a v duchu jsem si představil sám sebe jako strážce zákona. Usmál jsem se ještě víc.

"Já jen abych neměl problémy," vysvětlil a ukázal mi ruku s rohlíkem.

"Nesmí se to," zakroutil hlavou a hodil kousek pečiva k protějšímu obrubníku, kde na něj už čekali dva holubi.

Vytáhnul jsem cigaretu, zapálil si a zhluboka vdechl kouř. Není nad tyhle chvilky, kdy se člověk může oddávat jen sám sobě, nemusí myslet na nic a může jen pozorovat cvrkot kolem dokola.

"Tohle bude taky brzo zakázaný," ukázal špinavým prstem na cigáro.

"Nevadí?" uvědomil jsem si, že jsem se ani nezeptal, zda si mohu zapálit. Asi jsem měl. Sdílíme stejnou lavičku.

"Ne, nevadí. Taky bych si dal," podíval se na mě a trošku rošťácky sklonil hlavu, aby se na mě podíval přes okraj svých brýlí. Zdálo se, že spustil stopky a já byl ten, kterému běžel čas.

"Jasně," podal jsem mu svoje lakystrajky. Cvak. Čas jsem měl určitě jeden z nejlepších. Usmál se a tlustými prsty zašmátral v krabičce.

"Můžu dvě? Než to zakážou," zamrkal a našpulil pusu jak malý, žadonící kluk.

"Ale jo," natáhnul jsem ruku s krabičkou dál na jeho polovinu lavičky.

Slunce se nám opíralo do tváří, my se opájeli nikotinem a dehtem a chladný vánek nás upozorňoval, že letošní jaro ještě není dost silné na to, aby přebralo vládu nad zimou. Má letos nějaký pomalý rozjezd.

Holubi se zatím přesunuli k odpadkovému koši nedaleko protější lavičky a systematicky prozkoumávali jeho okolí. Tramvaj v zastávce u parku zazvonila a s nesmělým skřípěním se dala do pohybu.

"Doktor mi zakázal pít," odkašlal a hřbetem ruky si utřel slinu z vousů.

"Tak jsem jen na desítce a rumajzlíka už si nedám."

"Mně máma zakazovala číst," zkusil jsem přispět na náš seznam zákazů a křivd.

Zvedl obočí a zadíval se na mě. Pohledem žádal vysvětlení.

"No, když mě chtěla potrestat, tak mi zakázala číst. Já totiž četl děsně rád," doufal jsem, že tohle vysvětlení bude stačit. Stačilo. Chápavě pokýval hlavou.

"Hm, mě ale doktor netrestá. Chce mi pomoct," odvětil spravedlivě.

"Mě když chtěl táta potrestat, tak mě seřezal," usmál se při vzpomínce několik desetiletí staré a zhluboka potáhl z cigarety. Kouř se mu zamotal do žlutých vousů a pomalu se jimi proplétal. Odklepl popel přes hranu lavičky a rozhlédl se kolem sebe.

"Dneska už je to zakázaný," povzdechl si a dodal: "Dneska už dítěti na prdel nedáš. Dneska už na to člověk potřebuje soudní povolení a dohled sociálky."

Představil jsem si, maminku, jak podává na obvodním soudu žádost o povolení seřezat zlobivého synka a následně očekává u dveří komisi z odboru péče o dítě, která dovalí normovanou rákosku a švihoměr, který pomůže při měření přiměřenosti trestu dle norem EU.

"Kam ten svět spěje," povzdechl si a vypadalo to, jako by mi ta slova právě  vydloubl z hlavy.

"Zakázali pomazánkový máslo," zkouším opět přijít se svou troškou do mlýna.

"Ale hovno," rozhazuje rukama. "Jen se tak nesmí jmenovat. Vono by to totiž prej mohlo cizince zmást. Stejně, jako jsme je mátli naším rumem."

"Pitomci," procedil mezi zubama a nebylo pochyb o tom, koho má na mysli.

"Nakonec nám zakážou i dejchat," jeho rozhořčení bylo opravdové.

Rozhlédl se kolem sebe, jako by zjišťoval, zda se kolem něj nezačali rojit pánové se zbraněmi a v kuklách. Pečlivě típnul cigaretu o spodní stranu lavičky a cvrnknutím poslal vajgla přesně do skruže odpadkového koše na protější straně chodníku. Pohledem se ujistil, že jsem jeho zásah zaznamenal a znovu se rozhlédl kolem.

„Někdy mám pocit, že z nás chtějí udělat nesvéprávné idioty. Ty co se neumí rozhodovat, za které musí rozhodovat oni,“ kývnul bradou, jako by chtěl ukázat na skupinu neviditelných mocných, kteří se schovávají v křovinách parku.

Pokýval jsem hlavou a po jeho vzoru jsem uhasil cigaretu o lavičku.

„Jednou mi učitelka zakázala zpívat,“ vzpomněl jsem si na další křivdu z období své puberty.

„Ale to mi nevadilo,“ dodal jsem, aby věděl, že jsem si vědom malého významu této události.

Po pravdě se vše odehrálo tak, že já byl drzý fracek, co mručel jako medvěd do procítěného přednesu soudružky učitelky a ona mě přitom načapala. Měla skvělý hudební sluch a hlasový rozsah bych tipoval něco kolem dvanácti oktáv. Mám podezření, že čtyři nejvyšší oktávy se pohybovaly v pásmu ultrazvuku. Jediné co bych mohl na tehdejším incidentu vnímat pozitivně je to, že tenkrát zpívala jakousi budovatelskou oddrhovačku a tak jsem se dnes mohl považovat za účastníka odboje.

„Nemáš dvacku?“ podíval se na mě, jakobychom spolu trávili každý den, nejméně dva roky v kuse a dodal: „Na pivo.“

Upřímnost bez okolků. Nechtěl peníze na polívku, ani se mi nesnažil věšet nosy na bulíky o tom, že si koupí rohlíky. Neokecával to. Chtěl na pivo.

Natáhnul jsem nohy, nadzvedl zadek a v kapse nahmatal minci.

„Pade. Bude stačit?“ natáhnul jsem ruku s ohmatanou padesátikorunou.

„Dám si dvě,“ kývnul hlavou na znamení díku.

Složil jsem ruce na prsa a se zavřenýma očima nastavoval tvář hřejivým paprskům slunce.

„Mně zakázali psát,“ ozvalo se z druhého konce lavičky.

„Potom i učit,“ dodal.

Otevřel jsem oči a podíval se na něj. Seděl nyní vzpřímeně, se vztyčenou bradou a usmíval se. Ruce opřené o kolena a s myšlenkami kdesi ve vzdálené minulosti, vypadal jak socha myslitele. Ještě chvíli zůstal v téhle poloze a potom se s hlasitým zasténáním postavil.

„Jdu na to pivo, než mi ho zakážou,“ usmál se, mávnul rukou na pozdrav a pomalými kroky se vzdaloval po štěrkem vysypané cestě.

Pozoroval jsem ho a v hlavě jsem přemítal o nemocech mocných, kteří ač sami hloupí a zkorumpovaní, bez cti a studu, káží o morálce a s hlasitým mlaskáním podepisují zákazy, příkazy a nařízení, které pak vydávají za božské ruce, jež nás provedou bezpečně úskalími žití.

Zhluboka jsem se nadechl a sáhl po krabičce cigaret. Dřív, než mi to zakážou. Jedno, nebo druhé.