Proč ženy umí dělat více věcí najednou

‚Tohle si poslechni.‘ zaznělo doporučení od mé ženy a jala citovat z jakéhosi časopisu pochybné pověsti, který velmi nepokrytě koketoval s nálepkou feministický.

Corbis

‚Ženy, oproti mužům umí dělat více věcí najednou, protože jejich mozkový potenciál...‘ další slova linoucí se z úst mé ženy mi padala na pravé rameno, protože po vstupu levým uchem do mé hlavy je nic nezachytilo. 

Říkám tomu obrana proti přemíře zbytečných informací. Téma o takřka nadpřirozených schopnostech žen máme doma probrané snad ze všech stran. Toto téma je našim oblíbeným. Nicméně musím uznat, ženy opravdu umí dělat více věcí najednou.

Při vaření nedělního oběda vás sprdnou na dvě doby, protože jste ještě nedošel do sklepa pro okurky, přitom jednou rukou utírají prach a druhou rukou opravují dítěti úkol z českého jazyka. Zručnější pak ještě nohama staví synkovi vesmírný koráb z lega. Je prý dochován záznam o jedné ženě z dob Velké Moravy, která nejenže při kojení svých čtyřčat (samozřejmě, že je kojila všechny najednou) vyráběla měděné šperky, ale dokonce zvládala i stříhat ovce a z právě střižené vlny současně plést svetr pro svého muže.

Umění žen dělat více věcí ve stejný čas je často vidět v pražských ulicích, hlavně v ranních hodinách.

Pro Pražáka není dopravní kolaps na Jižní spojce ničím překvapivým, naopak, překvapení přichází ve chvíli, kdy projedete Jižní spojku od sjezdu na Krč až k Barrandovskému mostu konstantní rychlostí osmdesáti kilometrů v hodině. V opačném, tom častějším případě, se ploužíte po dopravní tepně hlavního města tak, že chvílemi máte pocit, že ručička vašeho tachometru by potřebovala resuscitaci, neboť se několik dlouhých minut ani nepohnula. V takových chvílích přichází na řadu pozorování okolí.

K vidění bývá chlápek v dodávce, co čile telefonuje a jak vidno, placen jest od hodiny, protože mu zdržení nikterak neubírá na jeho dobré náladě, pán co zírá vpřed, přes okraj volantu, zatímco mu jeho paní spílá do pitomců, protože podle ní měli jet přes Libuš, dřímající řidič kamiónu, který zvyklý na podobné zácpy z našich hranic, nechává se budit vysílačkou od kolegy, co jede za ním vždy, když se kolona před ním dá do pohybu.

Kdo ovšem upoutá mou pozornost nejvíce, je dáma, co si při pomalé jízdě lakuje nehty. Čas potřebný k zaschnutí jedné sady nehtů využívá k tomu, aby si řasenkou prodloužila řasy o dvě stě osm procent a přepudrovala nos, čelo i tváře. Záhadou pro mě zůstává, jak dokáže protlačit polštářek s pudrem skrz škvíru mezi mobilním telefonem a lícní kostí, ale evidentně v tom má praxi.

Její telefonát s kamarádkou pokračuje i přes to, že přichází čas lakování druhé sady nehtů a kolona aut se pomalu rozjíždí. Je nutno zařadit a pokud možno plynule popojet, jinak by riskovala vylití lahvičky laku do svého klína. Zpětné zrcátko užívá zásadně ke kontrole své dosavadní výtvarné činnosti.

S lakováním posledních dvou nehtů si zapaluje cigaretu, neboť se jí pravděpodobně zdá, že kromě lakování nehtů, telefonování a řízení auta toho v tu chvíli mnoho nedělá. Vrcholné číslo má ovšem teprve přijít. Dáma hbitě vyměňuje zapalovač za rtěnku, kterou drží ve stejné ruce jako cigaretu a s šikovností pódiového iluzionisty přikládá ke rtům střídavě cigaretu a střídavě rtěnku.

Za zmínku stojí i obdivuhodný grif, který ovládá v případě, že je potřeba vyhnout se překážce v podobě ťuknutých aut, která se objevila před ní. Prsty ruky, ve které drží lahvičku s lakem, nepochopitelně přehmátne a tak zvládne najednou otočit volantem a přitom udržet lahvičku ve  vodorovné poloze.

Můj pruh se konečně rozjíždí a já se začínám vzdalovat od téhle neuvěřitelné podívané. Pomalu míjím auto, ve kterém se muž středního věku evidentně baví nad tím, co sleduje ve svém zpětném zrcátku. Když se dostávám na jeho úroveň, s úsměvem mi pokyne a oba zakroutíme lehce hlavou, dávaje si tím najevo souhlas se skutečností, že tohle mohou dokázat opravdu jen ženy.

‚No samozřejmě!‘ s vítězným tónem v hlase prohlásila má žena, když jsem jí tuto historku z ranního popojíždění v dopravní zácpě vyprávěl.

‚A kdy jindy bychom to měly stihnout?‘

Věděl jsem, že nyní je mou povinností vyslechnout si povídání o ranní přípravě snídaně, o vypravování dítěte do školy, o zaopatřování psa a o nedostatku času na sebe sama. Dozajista má žena pravdu v tom, že na jejích bedrech leží mnoho starostí, ale silně pochybuji o tom, že by ve své ženské dokonalosti nedokázala přibrat ke zmiňovaným činnostem ještě další. Vím dobře, co všechno jsou ženy schopné dělat naráz v jeden čas.

‚Posloucháš mě?‘ zeptala se mě má žena, když zpozorovala můj pohled do neznáma.

 ‚Poslouchám.‘ odpověděl jsem a v duchu jsem si oprášil pravé rameno.

‚A co sem tedy říkala?‘ snažila se mě manželka nachytat na švestkách a se šibalským úsměvem v očích očekávala mé znemožnění.

‚Abych došel pro okurky do sklepa, přitloukl obraz v dětském pokoji a uklidil si časopis o fotografování z konferenčního stolku.‘ zopakoval jsem všechny její prosby, které zazněly během jejího povídání o údělu ženského pokolení.

‚Ha, neposlouchal!‘ vítězoslavně zahlaholila žena.

‚Ještě jsem říkala, aby sis uklidil boty, co máš za dveřmi.‘ vítězství jí evidentně hřálo.

‚Ale nesnaž se to dělat najednou.‘ dodala ‚Víš přece dobře, že to nedokážete.