Proč muži chodí rychleji než ženy

‚Mohl bys na mě počkat?‘ ozvalo se mi za zády a mně nezbývalo, než zpomalit své kroky. Žena si mě měřila pohledem, který naznačoval něco o neslušnosti a nevychovanosti, načež já svůj zrak sklopil, dávajíc tak najevo svůj stud. Lidem v pasáži nákupního centra se tak naskytl obraz, který muži pochopili a soustrastně pokyvovali hlavami směrem ke mně a ženy pro změnu zvedaly přísně brady a souhlasně kývaly směrem k mé ženě.

Kam tak ženeš?‘ předstírala má žena úžas a totální nepochopení nad rychlostí mé chůze.

 Kam bych hnal? Všechny věci, které jsme chtěli nakoupit, spočívaly v taškách a tašky byly navěšené na mých rukou, takže vše se zdálo být v pořádku. Směr, který jsem nabral, byl celkem jasný. Parkoviště.

‚Nikam.‘ odpověděl jsem a snažil se vyloudit omluvný úsměv.

‚A proč tedy jdeš dva metry přede mnou?‘ žádala manželka vysvětlení. ‚To se za mě stydíš?‘ zněla doplňující otázka, ve které byl cítit náznak ironie. Bylo nad slunce jasné, že jestli se zde někdo mohl za někoho stydět, tak v našem případě by to mohla být jedině má žena a samozřejmě by se mohla stydět za mě.

Korekce rychlosti mé chůze způsobila, že tašky mě na malou chvíli předběhly a já s hlavou otočenou zpět ke své ženě zavrávoral. Bylo to jen malé zavrávorání, ale i malé zavrávorání se může stát příčinou trapasu.

 ‚Mohl byste dávat pozor?!‘ obořila se na mě postarší dáma, načež se s přidušeným zaúpěním snažila vytáhnout svou bílou lodičku zpod mojí adidasky číslo čtyřicet sedm.

‚Promiňte, já nerad.‘ špitl jsem a nadzvednul jsem svou nohu tak, abych jí v jejím úsilí pomohl. Paní ale nebyla o moc spokojenější, neb jsem jí pravděpodobně předal štafetu v podobě žvýkačky, kterou jsem si těsně předtím někde našlápl na botu. Evidentně jí vadila špinavá žvýkačka na vršku bílé lodičky více, než mně na podražce mých sportovních bot.

‚Ježiši marja!‘ zakvílela paní a její pohled se rozeběhl po naleštěné dlažbě nákupního centra, hledajíc jakýkoliv travnatý drn, o který by si mohla štafetu otřít. Bez úspěchu.

Naštěstí přiskočila na pomoc manželka a podala té paní papírový kapesník. Dáma, která syčela jak papiňák a stejně byla i natlakována, jej s důrazným trhnutím vytrhla mé ženě z ruky. Poděkovat zapomněla, ale co neopomněla, změřit si mou ženu pohledem, který jí jasně dával najevo, že by si mě měla víc hlídat a nepouštět mě z dohledu. Ba co víc, možná bych měl mít i náhubek a vodítko pořádně na krátko.

‚Pojď prosím tě,‘ šeptla mi manželka spiklenecky do ucha a šťouchla mě přitom něžně do žeber. ‚nebo jí tu botu budeme muset zaplatit.‘ dodala s úsměvem. V tu chvíli jsem jí byl neskonale vděčný. Začali jsme se vzdalovat a já analyzoval vzniklou situaci.

Že prý chodím rychle. Koutkem oka jsem sledoval krok své ženy zachránkyně a porovnával jej se svým. Co do počtu kroků za určitý úsek jsme na tom byli stejně. Nešlo si však nevšimnou rozdílu ve velikosti nohy. Třicet šest versus čtyřicet sedm je opravdu podstatný rozdíl. Kdybych chodil stylem ‚slepičí krok‘ a má žena by vedle mě šla svým běžným krokem, mám podezření, že i tak bych byl při stejné frekvenci kroků na deseti krocích o metr napřed.

Usoudil jsem, že nezbývá než pozměnit svou chůzi. Případní pozorovatelé si nyní mohli myslet, že mám silné střevní potíže, anebo že jsem chudák prostatik, co už má na krajíčku.

‚Co to prosím tě děláš?‘ povšimla si snahy má žena.

‚Snažím se srovnat krok‘ odpověděl jsem.

Manželka se pohledem přesvědčila, že v mé tváři není ani náznak ironie a že vyplazená špička jazyka je skutečně jen důsledkem mého snažení.

‚A proč nejdeš normálně?‘, pátrala žena po příčinách mé komické chůze.

Byl jsem zrovna uprostřed své analýzy a tak mi přišlo zbytečné cokoli vysvětlovat. Nyní byla na řadě další fáze mého pokusu. Prodloužil jsem nenápadně svůj slepičí krok na sedmdesát pět procent běžného kroku při zachování krokové frekvence. A v tom to přišlo.

Začal jsem opět pomalu posilovat pozici a posunovat před mou manželku. Čekal jsem nějaké to pokárání, ale oproti očekávání, tentokrát se jen zvýšilo její krokové tempo. Nyní šla o dost rychleji jak já a přesto, že jsem délku svého běžného kroku podstatně zkrátil. Manželka, která pro tuto chvíli vzdala pokusy o mou výchovu v oblasti správné chůze, viditelně zrychlila své kroky.

 ‚Ha! Co to děláš?!‘ vybafl jsem na svou ženu, jako bych ji načapal při krádeži lentilek v samoobsluze.

Nechápavě se na mě podívala.

‚Koukej se‘ řekl jsem a prstem jsem ukázal směrem k zemi, kde kmitaly její boty.

‚Vidíš?‘ pronesl jsem abych podpořil svůj absurdní argument.

‚Co bych měla vidět?‘

Má žena se snažila lokalizovat oblast, do které mířil můj ukazováček. Dokonce se ohlédla, jestli náhodou nezašlápla nějakého broučka, nebo nedej bože nešlápla do zmrzliny.

‚Nééé já, ale TY chodíš rychle.‘ podal jsem své ženě vysvětlení dříve, než stihla zbrzdit své kroky a zastavit a tím i zničit mé důkazy.

Podívala se na mě nechápavě a začala pátrat v mých rozzářených očích po tom, co jsem si to zase vymyslel.

Vylíčil jsem jí celý průběh svého pokusu. Chvíli se zdálo, že mi dává za pravdu, když po dobu mého vypravování souhlasně kývala hlavou. Hned poté jsem však pochopil, že nesouhlasila se mnou, nýbrž s mojí maminkou, která jí přede mnou varovala a radila jí, aby si mě nebrala, že ‚to se mnou nebude mít lehký‘. Moje máma! Vlastní! Varovala jí přede mnou! Při vzpomínce na tuhle křivdu se mi zaleskly oči.

 ‚Musím jít rychle, protože ty děláš kroky jak mamut!‘ srazila žena mé nadšení z tohoto geniálního odhalení k zemi. Nevím sice, jak dlouhé kroky dělal mamut, ale cítil jsem se lehce uražen.

Chtěl jsem mávnout rukou nad tou marností, ale díky taškám v mých rukou z toho vyšlo jen něco, co se podobalo poníženému pokrčení rameny.  Otočil jsem se pomalu směrem ke skleněným dveřím východu a těšil se, až usednu za volant, protože v autě nám jezdí sedačky stejnou rychlostí a nikdo nikoho nepředbíhá. Napadlo mě, že bych možná mohl manželku požádat, aby si posunula sedačku spolujezdce o kousek dozadu, dál od palubní desky, protože sedí příliš vpředu a při jízdě je tedy o kousek napřed.

Zabrán do svých myšlenek, prošel jsem skleněnými otočnými dveřmi ven z nákupního centra. Ani jsem si nevšiml, že jsem svou drahou polovičku zapomněl u jedné z výloh. A jestli si toho všimne ona, tak si to pořádně slíznu.