'Na slovo'

Nikdy jsem nebyl ten, co poslouchá na slovo a jako malý kluk jsem býval mezi neposlušnými jedničkou. Moje žena by jistě řekla, že tato vlastnost, kterou se dle většiny rodičů pyšní snad všechny děti, mi zůstala dodnes. Možná že právě toto její tvrzení mě jednoho dne přivedlo na myšlenku, nebo spíše k přemýšlení nad tím, co by se stalo, kdybych se pokusil tento svůj nešvar odstranit a začal doopravdy poslouchat ‚na slovo‘.

 ‚Mohl by ses jít podívat do schránky?‘ protnula podvečerní atmosféru panelákového bytu otázka. Má žena přesně ví, kdy a na co se zeptat. Ve většině domácností způsobí tato otázka reakci, kdy dotazovaný se zvedne od důležité práce, již provolba 78 kanálů kabelové televize dozajista je a vyráží ze dveří přesvědčit se, že ten kdo jej má skutečně rád a tedy mu čas od času napíše, je jen městský úřad dožadující se zaplacení poplatku za popelnice, nebo přítel supermarket, který mu nabízí jak jinak, než to nejčerstvější ze svých výrobků. Většina podobných tiskovin končí v krabici, která je umístěna ihned pod poštovními schránkami.  Ty šťastnější, důležitější, mezi které patří katalog videorekordérů a plazmových televizí, nebo nabídka tuningových úprav oktávek, jsou odneseny majitelem schránky domů a důkladně uschovány pro případ, že by si někdo z rodiny vzpomněl, že potřebuje zabalit slupky od brambor, nebo usušit boty.

 Ale v ten podvečer byla situace u nás trošičku jiná. Jiná v tom, že místo automatické reakce, která způsobí pohyb dotazovaného a jeho přesun ke vchodovým dveřím bytu a následně pak směrem dolů po schodech ke schránce, u mě nastartovala myšlenkový pochod.

‚Mohl by ses jít podívat do schránky?‘ znělo mi v uších a neuronová síť v mém mozku rozbíhala kombinační koncert možností jak odpovědět. Připoután řetězy ke stropu nejsem, na invalidní vozík díky nešťastné autonehodě také ne, chodit umím, jsem schopen lokalizovat naší poštovní schránku, i ji umím odemknout a dokonce jsem majitelem jednoho ze tří plechových klíčků, kterým lze schránku odemknout. Nevím tedy, proč bych se do ní nemohl podívat. Jistě že mohl. Nic mi v tom nebrání.

‚Už běžím‘, zazněla má odpověď, následovaná velmi neslušným zakletím. ‚Dopr...‘ Neexistuje horší překážka na cestě, než je kostička lega pohozená na zemi, kterou nevidíte. Odbelhal jsem do předsíně, nadávajíc na Godtfreda Kirka Christiansena a s obličejem pokřiveným částečně od bolesti a částečně od omluvného úsměvu, který jsem věnoval dvouletému synovi, jenž mě deklasoval pohledem typu ‚Ty ničiteli dětských snů‘, jsem se vydal zkoumat obsah naší poštovní schránky. Mám já tohle zapotřebí? Snad to byla ta bolest, snad rozpoložení z toho, že jsem místo diskuze o nutnosti prozkoumávání plechové bedničky vystartoval jak Mika Hakinen, uzrál v mé hlavě ďábelský plán. Přišlo to náhle a bez varování a já se v tu chvíli rochnil v blahu, které mi přinášel momentální nápad.

Nutno říci, že tentokráte si pošťák svůj plat opravdu zasloužil. Ze schránky se na na mě vyvalily čtyři letáky od jednoho supermarketu, dvě nabídky od renomovaných lichvářů, kteří se nestydí inzerovat ani v televizi a oznámení družstva o tom, že pan Holoušek zase nezaplatil nájem a že s ním povedeme soudní spor. Proč ne? Konec konců, jsme přece sousedé. Spravedlivě jsem rozdělil došlou poštu na nepotřebnou a žádnou. Krabice pod schránkami se prohnula zase o trošičku víc a já se vydal zpět, vzhůru k našemu bytu s potutelným úsměvem v koutcích úst. Čím blíže jsem byl dveřím našeho bytu, tím více se můj úsměv přesouval z mé tváře, do mé mysli. Plán, který uzrál v mé hlavě, předpokládal absolutní koncentraci a sebeovládání. V duchu jsem omlouval svůj nápad tím, že jsem veden jen a jen snahou o nápravu svých, již zmíněných neřestí. Chci přece jen vynahradit své drahé polovičce tu tunu nesplněných slibů o včasném příchodu ze zaměstnání, možná dokázat, že ona mladická neposlušnost je ta tam. Sám sebe jsem v tu chvíli přesvědčoval o tom, že to je skutečně dobrý nápad.

Po té, co za mnou zaklaply dveře a já, s obvyklým rachotem pohodil klíče na kuchyňskou linku, měl jsem ze sebe dobrý pocit.

‚Nic tam nebylo?‘ odtušila žena při pohledu na mé prázdné ruce.

Přišla má chvíle. ‚Bylo.‘ odpověděl jsem a dál jsem s předstíraným zájmem studoval složení bezlepkových těstovin, které ležely na kuchyňské lince, kam jsem předtím vrhnul svazek klíčů.

Asi na vteřinu zavládl zmatek. Takový ten zmatek, kdy si člověk není jist tím, zda slyšel správně, neboť ze situace vyplývá, že to co měl slyšet, mělo v dané situaci znít úplně jinak.

‚Jááák bylo?‘ nechápavý pohled mé ženy, spolu s lehce přizvednutým obočím dával najevo, že je na pořadu otázka, kdo z nás je větší trouba, a že ona to rozhodně není.

‚A kde to je?‘ ptala se dál, toužíc po znalosti osudů naší pošty. Nyní ovšem byla opět řada na mně.

‚A co?‘ zeptal jsem se, se stejně udiveným pohledem a stejně nechápavě pokrčeným obočím.

‚No ta pošta!, Ta co byla v té schránce!‘ tón v jejím hlase prozrazoval, že jsem u ní právě kandidoval na pitomce roku. Ale má chvíle teprve měla přijít. Zvedl jsem obočí jak nejvýše jsem dovedl, na zlomek vteřiny pootevřel ústa a tak trošku ukřivděným tónem jsem odpověděl:‘No kde by to mělo být? Přece dole ve schránce.‘ Chtělo se mi dodat, že konec konců je to naše vina, a že kam jsme si pošťáky naučili chodit, tam nám prostě chodí a tam nám poštu nechávají. 

Nechápavý, rozčílený, ale i soucitný, tak nějak by se dal nazvat pohled mé ženy, která zanechala krájení chleba, jenž namazaný nějakou pochutinou, chystala se servírovat k večeři. Možná se mi to jen zdálo, ale její úchop nože se během malé chvilky změnil z úchopu kráječky chleba, na úchop vrhačky chladných zbraní. Abych předešel neštěstí v rodině, jal jsem se celou situaci vysvětlovat.

‚Neřekla jsi, abych přinesl to co je ve schránce, nýbrž abych se do schránky podíval. A to jsem i udělal.‘

Má žena se zatvářila tak, že obnažené bělmo a vztyčená pěst třímající nůž, by museli vzbudit paniku i v mysli předsedy fanklubu Freddy Kruegera. Napětí v kuchyni by se dalo krájet, ale napětí rozhodně nebylo tím předmětem, který by má žena v tu chvíli krájet chtěla. Tím předmětem jsem byl dozajista já - soudě z jejího pohledu. Spokojen se svým výkonem a smířen s tím, že toto byla má poslední věc, kterou jsem v životě udělal, sledoval jsem blonďaté stvoření, které jen velmi pomalu upouštělo páru a s lítostí vzpomínalo na mé prosby typu: ‚Hoď po mně to kladivo miláčku!‘ anebo ‚Vrhni ten šroubovák mým směrem, lásko.‘ 

Myslím, že má žena v tu chvíli dozajista litovala toho, že mě nikdy v takové chvíli neposlechla ‚na slovo‘.