Vím, připomínat restaurační stravování v době svátečního, vesměs domácího hodokvasu je trochu za hranou, leč k tématu.
Pro pobavení přijměte tedy pár subjektivních poznatků člověka, který má všechno naopak oproti "běžné populaci."
Již ve školce jsem měl možnost poznat hromadné stravování, ale když děti spaly, tak jsem si hrál a když si hrály, tak jsem spal. Díky výše zmíněnému mě ve školce příliš nechtěli - nezapadalo to do jejich pedagogického schématu a tak mě máma radši brala s sebou do práce. Původně studovala obchodní akademii, ale jako průkopnice "svobodného mateřství" v té době přišla na to, že daleko výnosnější a prospěšnější pro ni(a mě) bude jezdit po Praze trolejbusem nebo v Mototechně vozit nová auta z vlaků do prodejen. To pro mě bylo samozřejmě daleko zajímavější, než školka. Zároveň jsem měl možnost plně poznat a okusit veřejné stravování.
Zde jsou zřejmě prvopočátky mé velké náklonnosti k okénkovému a tácovému výdeji stravy. V současnosti jsem si oblíbil též "švédské stoly."
S mojí Jaru jsme téměř šestnáct let skoro jedno "tělo a duše." V otázce stravování jsou ale mezi námi nůžky rozevřené téměř na doraz. Za ty roky se mě skoro každý den zeptá: "co budeme vařit?" a já každý den odpovím "bramborovou kaši s párkem! - to neni jídlo!!" řekne ona. (jednou za ta leta jí udělala) Jaru chce ode mě slyšet něco, jako: "krevety po provensálsku nebo spaghetti mediterraneo con frutti di mare" ap. Kolikrát si říkám, že to ze srandy někdy řeknu. Ona je však schopna sáhnout po jedné ze svých nejméně padesáti kuchařských knih, nalistovat to a udělat a toho se obávám...
Bělostné, látkové ubrousky, naaranžované do tvaru lodních plachet na zářivém ubruse jsou pro mě stopkou a vztyčeným prstem, zatímco pro Jaru startovním výstřelem! V mé mysli jsou útokem na smysly strávníka a hlavně na jeho peněženku. Jídlo, které bylo kdysi charakterizováno stručně dvěma slovy je dnes popsáno půlkou A-čtyřky, kde jsou blahořečeny jeho "domácí a řemeslné kvality" aby se ospravedlnila trojciferná cena. U "okénkových a tácíčkových" zařízení je prostě poměr cena/výkon zatím většinou optimální. Likvidaci největšího chrámu sytosti - automatu Koruna na Václaváku považuji za vlastizradu. Víníky by čekal adekvátní trest tři týdny o hladu, což se rovná téměř trestu smrti, mnohde za tento čin ještě udělovanému. Naštěstí podobných zařízení poslední dobou utěšeně přibývá, takže u mě dobrý.
Horší je to s Jaru - zde jeden příběh, kterak šla s kamarádkami na víno:
.1. restaurace: "jaké máte víno? Červené a bílé...... Takže jdeme!!"
2. restaurace "Jaké máte víno? Frankovku a ryzlink rýnský......Takže jdeme!!"
3. restaurace: "Jaké máte víno? Tramín červený......Tak to bychom si daly!!....... takže třikrát dvě deci červeného........takže jdeme!!!"
S Jaru je holt zábava........ někdy ale odjede s kamarádkami po zámcích a kavárnách nebo po stopách Sissi a na vídeňský řízek a já si v klidu mohu doma udělat "žižkovské špagety"(špagety se salámem a protlakem), sekanou s bramborem nebo buřtguláš.
