,,Tak vidiš, zase si ho prošvih!" říkala máma před rozzářeným stromkem v průvanu z otevřeného okna a hromadou ledabyle rozhozených balíků. ,,Ale teď to bylo opravdu vo fous, snad vo dvě vteřiny. A tys ho viděla??!"
,,Ne, já byla zrovna v předsíni, ale cejtila sem nějakej průvan a žuchnutí a když jsem přišla do pokoje, tak už to bylo takhle."
,,A vidělas ho vůbec někdy??"
,,No, vlastně jednou skoro jo. Ale stejně jsem zahlídla jen takovej bílej oblak. Víš, vono vidět Ježíška není jednoduchý. Prý nosí bílej závoj a lítá, protože jinak by to nemoh stihnout. A je hrozně plachej, takže ho vopravdu málokdo viděl."
Miloval jsem tyto štědrovečerní chvíle u rozzářeného stromku v jiskrném, chladném vzduchu, který se ještě chvěl od Ježíškovy vlečky, jak tu těsně před mým návratem se psem nebo košem na odpadky odhodil plnou nálož dárků......
Stromek musel být nejlépe až do stropu a zářit elektrickými lucerničkami všech barev, ty měl tehdy málokdo. Musel stát co nejblíž oknu, které muselo být otevřené. Jinak by se Ježíšek mohl vyplašit a nepřijít vůbec. Po nadílce musel stromek zářit nejlépe až do března, kdy už z něj zbylo jen suché hnědé torzo bez jehličí a čokoládových figurek, ale bez záře světel jsem neusnul. A musel jsem být samozřejmě hodnej. To nebyl, pokud si pamatuju, zas až takový problém. Měl jsem v dětství a mládí nebývale vysokou dávku vlastnosti u nás nevídané - úcty k autoritám. Udržet mě ,,hodného" se tak dařilo i díky systému ,,čertů", kteří prý sledují každou nepopulární povinnost a v případě jejího neplnění si mě odnesou. A tak jsem se třásl z ,,čerta brejlí, čerta mytí, čerta lhaní, čerta učení," atd..
Sám tvrdím, že jsem na Ježíška věřil snad do čtrnácti i když z dnešního pohledu tomu sám nevěřím, ale bylo to dlouho. Samozřejmě jsem zachytil z hovorů dospělých, že si dávají cosi ,,k Ježíšku," ale v tom jsem měl po svém hned jasno. ,,Ježíšek je přecejen hlavně pro děti a až budu dospělej, tak dám mámě a dědovi a babičkám taky nějaký ponožky a svetr a ručník a mejdla a podobný kraviny, kterejma se Ježíšek přece nebude zdržovat."
Babička se však projevila jako největší osvícenec v rodině a nenechala to do této krajnosti dojít. Jednou o prázdninách na chatě, když jsem u snídaně jen tak prohodil, že by mě letos mohl Ježíšek přinést nový prut na ryby, už to nevydržela a celou záležitost mě vysvětlila. Přijal jsem to jako fakt, podaný starší(a vědoucí) osobou a prut si tedy koupil ze svých úspor ze sběru.
Zato máma se kvůli tomu s babičkou pohádala téměř do krve. Hned po prázdninách s prvními ohlasy Vánoc jí však blahořečila. Odpadlo jí shánění gigantického stromku, šikovného ,,strejdy" na opravu elektrických svíček, jež pořád zlobily a hlavně - příslušných, patřičně ,,tvrdých" dárků.
Vánoce se tak u nás smrskly jen na řízky, salát a šňůru volných dnů, kterou dodnes nazývám ,,prosincový svátkový džem." (začíná již od Mikuláše) Taky proto, že mám narozeniny těsně před Vánocemi. Hned k patnáctinám jsem si jich (řízků) opravdu patnáct dopřál a byl mi nadělen první žlučníkový záchvat.
Vánoce jsme začali zase víc prožívat s příchodem ,,sametové svobody" a hlavně vlastních potomků. Pohled na caparty, jak cupují ,,luxusní" vánoční papír bez jakéhokoli respektu a měkké dárky s nezájmem odkládají, zatímco nad tvrdými záři a na dědečka, jež nad ponožkami vždy moudře prohlásí ,,ty už jsem moc potřeboval" je opravdu k nezaplacení.
Ježíšek je prostě v nás. Jakého si ho uděláme, takového ho máme.
Škoda jen, že jsme ho poslední dobou spoutali do těch velkých krabic s mašlema a špatně se mu dýchá a nemůže nám vdechnout tu správnou atmosféru...
Přeji tedy Vám všem, abyste od Vašeho Ježíška dostali třeba nějakou drobnost, co vás móóóc potěší a hlavně zdraví, mír, optimismus a lásku!
Za okny se snáší vločky, v dáli bije zvon
pročpak tolik stresu, shonu v čase tom
Kdo se klidu, lásky užít snaží
tomu ať se dobře daří
Proto Vám všem velice
přeji šťastné Vánoce
-re-
