Těžce zraněného pacienta odvážel vrtulník, zatímco my jsme se od rakouských záchranářů dozvěděli, že v nemocnici se o nás postará KIT tým. Neměli jsme tušení, že na nás budou čekat ohleduplní průvodci, kteří nám ulehčí v okamžicích největšího zoufalství, jaké jsme prožívali. Připadali nám jak andělé a nikdy jim to nezapomenu! A zároveň se ptám: Proč v Česku žádný takový krizový tým, který by automaticky pomáhal postiženým rodinám, neexistuje?
Záchranáři ve VorarlberskuDana Emingerová
Dlouhou chodbou vorarlberské univerzitní nemocnice ve Feldkirchu nám přišli vstříc muž a žena v tmavých bundách. Franz-Karl Eggler a Heike Bechtoldová. Představili se jako Krisen Interventionsteam - Krizový zásahový tým… Jde o rakouské dobrovolníky, kteří s hřejivou lidskostí přinášejí naději rodinám v momentech největší bezmoci a strachu.
Neosobní Česko
Velké životní krize prožívají každý den desítky a stovky lidí. V poslední době je mediálně nejznámější případ spisovatele Michala Viewegha, kterému vloni v prosinci praskla aorta. Nejčtenější český spisovatel dostal dobrou první pomoc od záchranářů. Pak mu operatéři během včasné a bravurně provedené operace v pražském IKEM zachránili život.
Jeho žena Veronika uvedla, jak je lékařům vděčná… Přesto její líčení, které vyprávěla v letošním rozhovoru pro MF Dnes, je i plné zoufalství a beznaděje, neboť se jí nedostalo lidské pomoci, jakou by v tu chvíli potřebovala. V Česku totiž nejsme - až na výjimky - na krizovou komunikaci s příbuznými, kteří se ocitnou ve složité životní situaci, vůbec zavedeni. To ale neznamená, že lidé něco takového nepotřebují.
„… před operací přišel doktor a řekl, že tohle moc lidí nepřežije a že tomu dává jen málo procent. To byl pro mě šok. Takový střih, zatemnění. Vůbec jsem nevěděla, co na to mám říct… Cítila jsem se tam strašně sama. Sice tam byly dvě sestry, které se na mě přišly občas podívat... Pak mě jedna z nich dovedla dovnitř a první věc, co slyším, je: "Chcete něco píchnout na uklidnění?" Ale já chtěla být úplně při vědomí, a ne abych tam někde ležela a spala a nemohla reagovat… Možná jsem zblblá z těch amerických filmů, kde se někdo zhroutí, a okamžitě tam nakluše nějaký psycholog, ale mně to v tu chvilku přišlo strašně neosobní. Že na to, jak těžké osudy se tam odehrávají a jaké informace se příbuzným sdělují... No, že to tam nemají zařízený nějak jinak. Ale důležitý je, že Michala zachránili.“
(Z rozhovoru s Veronikou Vieveghovou „Věřím, že to Michal prostě dá“, MF Dnes, Autor: Klára Kubíčková)
Americká utopie v Rakousku
Všimněte si pocitů spisovatelovy ženy a hlavně jejího závěrečného hodnocení, jak jí situace připadala strašně neosobní: Má pocit, že "na to, jak těžké osudy se v nemocnici odehrávají a jaké informace se příbuzným sdělují, by to mělo být zařízeno jinak…"
Zmiňovaní „psychologové z amerických filmů“, o nichž Veronika Vieweghová s nadsázkou mluví, však nejsou nějakou utopií. A nemusíme za nimi až za moře. Osobně jsem zažila, jak pracuje takový krizový tým ve Vorarlbersku. Jeho služby jsou bezplatné, funguje skoro patnáct let. KIT financuje zemská vláda a jednotlivé obce prostřednictvím dotací ze sociálního fondu a nadačních darů.
KIT má pouze dva placené zaměstnance, kteří koordinují dvě stovky odborně vyškolených dobrovolníků. Tito lidé mají svá zaměstnání a pro KIT pracují ve svém volnu. Mohou samostatně pracovat až poté, co absolvují 80 hodin základního kurzu a 40 hodin praxe v terénu. Střídají se celoročně ve 24 hodinových pohotovostech a jejich povinností je, pokud jsou povoláni do služby, být do půl hodiny na místě, kde je jich potřeba. KIT je proto napojený na policii, hasiče, nemocnice, záchranáře, sociální služby, Červený kříž, církev a další charitativní organizace.
Členové KIT stojí po boku rodičům na onkologiích, když se mají vyrovnat s nevyléčitelnou chorobou či smrtí těžce nemocných dětí. Přicházejí do rodin sebevrahů. Jdou společně s policisty oznámit po autonehodách, vlakových neštěstích, živelných katastrofách a vraždách pozůstalým, že ztratili někoho blízkého.
Nejsou to psychologové, ale mají odborný trénink, aby dokázali co nejcitlivěji doprovázet nešťastné lidi v okamžicích hrůzy a převést je po mostě naděje zase zpátky k běžnému životu.
Na pomoc Heike Bechtoldové a Franze-Karla Egglera nikdy nezapomenu.
