Vzpomínka na spisovatele Viktora Fischla

Jeho život byl jako broušený démant, na němž zářilo mnoho faset: Praha a Jeruzalém. Básník a spisovatel. Viktor Fischl a Avigdor Dagan. Český literát a izraelský diplomat… 

Když před čtvrt stoletím uděloval Václav Havel Viktoru Fischlovi řád T.G.Masaryka, řekl mu: „Jak se na vás tak dívám, vidím, že se člověk i v politickém životě může dožít vysokého věku.“

Téměř devadesátiletý laureát tehdy odpověděl: „Může, pane prezidente, ale musí se to kombinovat s životem literárním.“

A to je přesně to, co Viktor Fischl celý život dělal. Pětatřicet let byl diplomatem. Všechno ostatní před tím a potom byla literatura.  I v dobách, kdy se jako vedoucí izraelských zastupitelských úřadů toulal po světě od Japonska po Polsko, od Barmy do Norska, od Jugoslávie na Island a do Rakouska a na psaní nebylo takřka pomyšlení, i tehdy se plnily zásuvky jeho stolu poznámkami, které začal zpracovávat po odchodu do důchodu v roce 1977. Od té doby se rodila kniha za knihou… Hlavně díky svým románům Dvorní šašci a Kuropění patří k nejpřekládanějším česky píšícím autorům.

Probuzení básníka

Viktor Fischl se narodil v Hradci Králové těsně před první světovou válkou. Už na gymnáziu začal psát básně. Obdivoval nejdřív poetismus – Nezvala, Biebla, Seiferta. Pak se však shlédl v básnících hlubších, přátelil se s Otokarem Fischerem a Františkem Halasem, kteří mu byli dobrými učiteli. Brzy Fischlovy básně vycházely v prvorepublikové prestižní literární revue Cesta. Na prózu si však zatím netroufal.

Kvůli studiu práv se přestěhoval do Prahy. Už během jako student začal spolupracovat s menšinovou Židovskou stranou a psát do sionistického týdeníku Židovské zprávy. Také se na jaře 1938 oženil se svou láskou na celý život Stellou. Do šťastného života novomanželů však tvrdě zasáhl Mnichov a následná německá okupace.

Odchod do Londýna

Viktor byl pověřen sionistickou organizací sehnat v Londýně visa do Palestiny pro sedmdesát nejohroženějších Židů. Mise se podařila a Viktor pomohl do začátku války dostat z protektorátu ještě dalších dvě stě lidí, včetně své paní. Jeho bratr Pavel však putoval do koncentračního tábora.

“Zprávy z nacistických lágrů byly tak hrozné, že lidská fantazie nestačila, abychom si to dokázali představit,“ vzpomínal na bezmoc v londýnské emigraci, kdy lidé nevěděli, zda jejich blízcí vůbec žijí.... „Celá moje rodina, všichni strýčkové a tety, pokud nezemřeli včas, za Hitlera zahynuli. Jen bratr Pavel přežil. Osvětim i pochody smrti.“

Právě s bratrem Pavlem pak Viktor napsal knížku Hodinář z uličky Zvěrokruhu, která se opírá o osudy lidí, kteří se vrátili z koncentráku, ale hrůza v nich zůstává. Také ve Fischlově nejslavnější knize Dvorní šašci, v níž se rozehrává etický problém pomsty, je mnoho postranních epizod z každodenního života tábora, které zažil Fischlův bratr.

Tajemník Jana Masaryka

V dubnu 1939 byl Viktor Fischl v Londýně představen Janu Masarykovi, který jeho osud ovlivnil snad nejvíce ze všech. Seznámila je paní Rebeka Siefová, která patřila se svým manželem k vedoucím osobnostem anglického sionistického hnutí, z něhož vzešel i první prezident Izraele Chaim Weizmann. Vzpomíná, jak si Masaryk s Fischlem podali ruce a Masaryk jí řekl: "Už jsi mi sem navodila moc Židů, ale tenhle je jiný, ten se směje." Udělal z Fischla diplomata. A Fischl o něm napsal zajímavou knihu Hovory s Janem Masarykem…

Z básníka spisovatelem

Nebýt toho, že vypukla válka a Viktor Fischl odjel do Londýna, kde se spřátelil s dramatikem a spisovatelem Františkem Langerem, zůstal by prý celý život u psaní veršů. Jenže právě Langer Fischla do prózy neustále nutil. Viktor si stěžoval, že neumí vymyslet nějaký děj. Nakonec dostal radu, jak na to, v rámci londýnském Pen Klubu od Williama Saroyana, jednoho z nejlepších autorů, kterého kdy potkal. A ten mu řekl: "Piš sám sebe!"

Chlapec Daniel ve Fischlově prvním románu Píseň o lítosti je do značné míry autorův autoportrét z dětství. A už tato první Fischlova prozaická kniha dostala v roce 1947 Evropskou cenu literárního klubu. Jenže po komunistickém puči nevyšla a byla předposlední kapkou, která uspíšila Fischlovo rozhodnutí neprodleně odejít do Izraele. Tou konečnou byla záhadná smrt Jana Masaryka, v jehož sebevraždu nikdy neuvěřil:

„Náš poslední rozhovor se odehrál v Masarykově bytě v Černínském paláci dva dny před jeho smrtí. Vylučuji, že mohlo jít o sebevraždu. Janovy vrazi však měli příliš mnoho času na to, aby zahladili všechny stopy svého zločinu.“

Při ochodu do Palestiny Viktor  požádal o pomoc Masarykova nástupce Vlada Clementise, se kterým spolupracoval už v Londýně. Ten však chtěl, aby Fischl nejdřív dokončil svou práci na ministerstvu zahraničí, kde připravovali materiály pro mírovou smlouvu s Německem. Když v listopadu 1949 Fischl odcházel, Clementis už byl zavřený.

Izraelský diplomat

V  mladém státě Izrael se právě se vytvářela diplomatická služba a Fischl měl štěstí, že v exilu poznal i tehdejšího izraelského ministra zahraničí Moshe Sharetta, který hledal experta na Německo. Tak se stal jeho poradcem při jednáních o válečných reparacích, které měly pro hospodářskou budoucnost Izraele zásadní význam. Od té doby pracoval v izraelských diplomatický službách až do roku 1977. Také přijal hebrejské jméno Avigdor Dagan, neboť tehdejší ministerský předseda Ben Gurion neviděl rád, když se izraelští diplomaté toulali po světě s německými jmény.

Kolik významných státníků 20. století ve svém dlouhém diplomatickém životě poznal! Od korunovaných hlav, japonského císaře, norského a švédského krále až po Chruščova, jugoslávského prezidenta Tita a polského premiéra Gomulku. Od barmského diktátora generála Ne Wina po norského ministerského předsedu Bratteliho či rakouského kancléře Bruno Kreiského. Kolikrát byl nakladateli žádán, aby napsal své paměti, ale vždycky odpovídal: „Byl jsem sice při nejedné významné události, ale bylo mnoho jiných, kteří to vše zažili mnohem osobněji než já, ti měli vydat svědectví. Já místo Pamětí píšu romány a povídky, které za mě nikdo jiný napsat nemůže.“

Jak rozplakat dědečka

Viktor Fischl vydal přes třicet románů, povídkových a básnických sbírek. Jeho nejznámější knihy jsou Dvorní šašci (1990) a Kuropění (1975), které byly přeloženy do dvanácti jazyků, včetně japonštiny. Překládal i z hebrejštiny, hlavně poezii Starého zákona.

Naposledy přijel do Prahy v roce 2004, když dostal cenu Jaroslava Seiferta za celoživotní dílo. V aule Carolina na Karlově univerzitě rozesmál celý pateticky naladěný sál svým typickým fischlovským humorem:

„Snad nikdy jsem ještě nedostal tolik květin, snad ještě nikdy kolem mne nebylo tolik slávy,“ začal svou řeč a pak přidal vzpomínku z dětství: „Jako malí kluci jsme o prázdninách hrávali takovou hru. Jmenovala se ‘Jak rozplakat dědečka‘. Teď ji se mnou hrajete vy a přiznám se, že se vám skoro podařilo vyhrát.“

Zemřel 28. května 2006. Jeho přítel Arnošt Lustig o něm řekl: "Viktor Fischl je klenot v pokladnici české literatury. Jako spisovatel se stal ještě za svého života klasikem. Všechno, co napsal, prošlo prověrkou času. Napojeno tím nejlepším, co je ve Starém zákoně, a tím nejlepším, co v sobě má Česká země, nám odevzdal Viktor Fischl dílo, které bude žít stejně dlouho, jako bude žít česká literatura."

Jaký byl Viktor Fischl

Když v roce 2002 slavil v Praze své devadesáté narozeniny, přiletěl se svou ženou Stellou z Jeruzaléma do Čech. Jeli jsme společně na výlet do Mělníka. Fischlovi se procházeli po lese, radovali se i z prašivek, které v Izraeli nerostou.

"To je krása," lebedil si téměř slepý spisovatel, který pestré barvy české přírody vnímal jako mlhavý obraz starého japonského umělce. "Někdy mě napadá, že mám vlastně výhodu, když už skoro nevidím. Protože to, co vidím, je možná krásnější, než skutečnost." Pak Fischlův zrak padl na fialové a bílé fleky těsně u cesty. Klekl až k nim a zaradoval se: "To jsou ocúny."

Nato vstal, nakopl nejistou nohou míč, který k němu zakutálely děti, a zasmál se: "Já vám to musím říct, mě pořád napadají takové klukoviny. Známe ocún bílý, ocún fialový a pak je ještě ocún (odsun) sudetoněmecký..."